Má dítě právo znát svůj biologický původ?

Dřív jsem si myslel, že v oblasti lékařské etiky existuje nějaký pravdivý názor, ke kterému se sice není třeba blížit, ale není radno se od něj vzdalovat. Myslel jsem si například, že dítě by mělo znát svůj biologický původ, mělo by tedy – v případě umělého oplození – mít právo na to, znát své biologické rodiče.

Umím si představit situaci, kdy člověk cítí potřebu patřit do nějaké rodové linie, filosofové užívají slovo „rhizome“, což má být něco víc, než kořen, má to být kořen se svým okolím, protože strom – aby rostl – nepotřebuje jen kořen, potřebuje půdu, ze které by bral živiny. A tak je hledání předků něčím víc, než hledáním biologického rodiče, než návrat ke kořenům, je to neuvědomělá touha někam se zařadit, najít své místo, pochopit svou existenci nalezením svého „rhizome“, ne jenom kořene. A právě to je ten důvod, proč si již nemyslím, že toto právo dítě mít má.Nemyslím si to pro to, že nalezení kořene, není nalezení jeho „rhizome“, že vědět „kdo“ je můj rodič, je pouze první z mnoha dalších otázek, jejichž neodpovězění by bylo stejně tak nespravedlivé, jako neodpovězění hned na tu první otázku. Technokrati si takové otázky nekladou, pro ně je důležité, jak přírodu oklamat a nastavit její plodivou sílu žádoucím směrem. Problém práv je pro ně určitě důležitější, než psychické nuance nastolené touto volbou. Mění se svět – pomalu a ne zcela přehledně – na jedné straně roste bída a narození jako cosi vedlejšího, na druhé straně blahobyt a narození jako něco vysněného, téměř nemožného. Mění se svět a v něm války – nám předkládané k posouzení – už nejsou jednoznačné, už nevíme, komu přát a držet palce. Byzantský císař Justinián, hned na počátku své dlouholeté vlády – čelil povstání  a nechal je potlačit brutálně a bezohledně – padlo prý 50 000 lidí. Asi by dnes čelil mezinárodnímu tlaku, ale když vzniklou situaci ustál, stala se doba jeho vlády dobou rozkvětu. Dnes ho nevidíme jako krvavého diktátora, ale jako velikého císaře.

A tak se dostávám dlouhou oklikou k tématu – už si nemyslím, že by v oblasti asistované reprodukce existoval jeden pravdivý názor – který by se měl uplatňovat, bez ohledu na společenskou situaci a potřeby doby. Kdyby takový měl být – pak snad jen ve formě povzdechu  - kéž by asistovaná reprodukce vůbec nebyla.