Všechno v pořádku, brambory v řádku

 To zas byla ostuda. Byl jsem totiž nakupovat.

            Na nákupním lístku mám vždy napsáno, co mám koupit. Například kávu, mléko, šnytlík a kedlub. Kávu a mléko poznám. Šnytlík neměli. Zato mi prodavačka stále vnucovala pažitku.

- Pažitku nechci. Mám koupit šnytlík.

- Šnytlík nemáme. Ale pažitku vám dám.

- No jo, ale já mám koupit šnytlík. 

- To máte jedno.

 - Jedno je kolečko u trakaře! Když mám koupit šnytlík, tak musím přinést šnytlík.

- Šnytlík nemáme. Vemte si pažitku.

- Pažitku nechci. Jo, a ještě kedlub.

- Máme brukev.

Mně je slovo „brukev“ už od pohledu protivný.

- Mám koupit kedlubnu! Copak musím jíst brukev? To se snad ani jíst nedá!

Prodavačka se na mě dívala úkosem a vypadalo to, že na mě každou chvíli zavolá ochranku. Nebo záchranku.

- Máme pažitku a brukev.

- Jenže já chci šnytlík a kedlub!

- Vždyť to je jedno.

- No, jen jestli…

Nakonec jsem po dlouhém přemlouvání zakoupil pažitku a brukev, ale doma jsem musel odvážně tvrdit, že to je šnytlík a kedlubna.

Kupodivu to naštěstí prošlo. Jsou to ale nervy, obyčejnej nákup! Proč ty lidi nemluví česky? Tak zas nevím…