- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Na nákupním lístku mám vždy napsáno, co mám koupit. Například kávu, mléko, šnytlík a kedlub. Kávu a mléko poznám. Šnytlík neměli. Zato mi prodavačka stále vnucovala pažitku.
- Pažitku nechci. Mám koupit šnytlík.
- Šnytlík nemáme. Ale pažitku vám dám.
- No jo, ale já mám koupit šnytlík.
- To máte jedno.
- Jedno je kolečko u trakaře! Když mám koupit šnytlík, tak musím přinést šnytlík.
- Šnytlík nemáme. Vemte si pažitku.
- Pažitku nechci. Jo, a ještě kedlub.
- Máme brukev.
Mně je slovo „brukev“ už od pohledu protivný.
- Mám koupit kedlubnu! Copak musím jíst brukev? To se snad ani jíst nedá!
Prodavačka se na mě dívala úkosem a vypadalo to, že na mě každou chvíli zavolá ochranku. Nebo záchranku.
- Máme pažitku a brukev.
- Jenže já chci šnytlík a kedlub!
- Vždyť to je jedno.
- No, jen jestli…
Nakonec jsem po dlouhém přemlouvání zakoupil pažitku a brukev, ale doma jsem musel odvážně tvrdit, že to je šnytlík a kedlubna.
Kupodivu to naštěstí prošlo. Jsou to ale nervy, obyčejnej nákup! Proč ty lidi nemluví česky? Tak zas nevím…
Další články autora |