Proměnili jsme lidskou společnost v hadí jámu.

Rostoucí inflace po celém světě a hrozící nedostatek potravin vytvořily sněhovou kouli, která se z kopce valí přímo na nás. Nikdo není v bezpečí. Některé země jsou zranitelnější, ale ohroženi jsou všichni.

Máme možnost a schopnost situaci zmírnit, nebo dokonce tuto krizi úplně vyřešit, ale záleží na tom, jaký vztah máme jeden k druhému, k Zemi, k válkám, a vůbec ke všem problémům, které skutečně narušují náš život.  Není to hlad, kdo problémy způsobuje, ale je to naše vzájemná nenávist, a ta je příčinou hladu.

Krize se dotkne všech. Západní svět se s ní vyrovná lépe než znevýhodněné země třetího světa, ale pocítí ji všichni. V chudších zemích však půjde o velmi vážnou krizi a jediným způsobem, jak se na ni připravit a zmírnit ji, je mezinárodní spolupráce.

Existují také technologická řešení k překonání potravinové krize. Například Izrael používá řadu moderních výrobních procesů, které zvyšují výnosy plodin, snižují závislost na vodě a půdě, posilují imunitní systém rostlin a snižují jejich citlivost na extrémní projevy počasí.

Zkrátka, způsoby a prostředky k překonání potravinové krize existují, zdroje a výrobní prostředky jsou k dispozici. Krizi bychom mohli snadno překonat, nebýt jedné věci: každá země myslí jen na sebe, a pokud myslí na jinou zemi, tak vždy jen na to, „jak ji mohu využít ve svůj prospěch?“, bez jakékoli odpovědnosti a ohledu na vykořisťovanou zemi.

Proto nejsem optimista. Problémy nejsou neřešitelné, ale jak vidíme, nedokážeme vyřešit ani ty nejmenší z nich, protože využíváme jeden druhého.

Ani ta nejsilnější země sama o sobě nemůže přečkat bouři bez úhony. Ale společně můžeme situaci zvládnout bez obtíží. Když necháme ego, aby udávalo tón, skončíme ve světě nedostatku, nepřátelství a zkázy. Když se však nad něj povzneseme, sjedeme bělostné vlny jako surfaři.

Proměnili jsme lidskou společnost v hadí jámu. Jediný okamžik, kdy se vyhýbáme vzájemnému uštknutí, je, když se bojíme, že kousající kousne ještě silněji. A když vidíme, že nám to nikdo neoplatí, útočíme znovu jako zmije bez váhání a výčitek svědomí.

Abychom došli k nějakému řešení, musíme si nejprve uvědomit, kdo jsme. Musíme nejen uznat svůj egoismus, ale také si uvědomit jeho smrtelnost. Dokud nás nebude bolet, že jsme egoisté, nebudeme mít motivaci proti egu jednat. Jediná válka, kterou skutečně musíme vést, chceme-li si zlepšit život, je válka proti vlastnímu egu. To je vlastně jádro valící se sněhové koule, která se k nám řítí.

Bude chvíli trvat, než budeme připraveni, ale nakonec si stejně uvědomíme, že jediným řešením potravinové krize je rovnoměrné přerozdělování. Prozatím k tomu ještě nedošlo, ale nakonec nebudeme mít na výběr a stane se to.

Slova, jako je spolupráce a péče, jsou v současné době našim myšlenkám tak vzdálena, že některé země si dokonce navzájem pálí úrodu. Je to z hlediska globálních potřeb naprosté šílenství. Když však nemyslíme na potřeby celého světa, ale jen na své vlastní, pak se nám zdá logické cokoli, co ubližuje druhým.

Nejprve musíme poznat, jak moc jsme navzájem propojeni. Musíme si uvědomit, že když ubližujeme druhým, nevyhnutelně ubližujeme sami sobě, třebaže to hned necítíme. Musíme se naučit žít v souladu s pochopením, že jsme všichni propojeni a závislí jeden na druhém.

Jakmile pochopíme, že nemáme jinou možnost, než se starat o druhé stejně jako se staráme sami o sebe, pak si pomůžeme sami sobě. Naučíme se, co a jak dělat, nebo nedělat, naučíme se, aby každý dostal to, co je pro něj nezbytné. Pak budou všichni sytí, v bezpečí a šťastní. Můžeme zastavit valící se kouli. Volba je v našich rukou.