Proč si lidé na lásku vzpomenou až na smrtelné posteli

Spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Apple Steve Jobs prý před svou smrtí napsal dopis, ve kterém se zamýšlí nad životem. Podle tohoto dopisu napsal:

„Važte si lásky ke své rodině, lásky ke svému manželovi či manželce, lásky ke svých přátel. Bůh nám dal smysly, abychom v srdci každého člověka cítili lásku, a ne iluze, které přináší bohatství. Bohatství, které jsem v životě získal, si nemohu vzít s sebou. S sebou si mohu vzít jen vzpomínky, které vyvolala láska. To je to pravé bohatství, které vás bude provázet a dávat vám sílu a světlo jít dál.“

Než člověk zemře, začíná skutečně cítit něco z pravdy. Blížící se smrt ho nutí vzdát se ega a umožňuje mu vidět pravdu.

Existuje hranice mezi péčí o sebe sama a vstupem do zcela jiné oblasti, kde vládne láska. Ego nám brání v jejím nalezení, protože se stále dívá dovnitř – na to, co mám a co mohu získat, a ne na to, co je skutečně tam venku. Když tedy ustoupí stranou, uvědomíme si, o co jsme celý život přicházeli: o svět plný lásky, který existuje všude kolem nás.

Ego „umírá“ těsně před tím, než zemře sám člověk. Osvobozeni z jeho pout si v té chvíli můžeme ujasnit, že jsme dosud doopravdy nemilovali a vlastně nevíme, co je to pravá láska. Je to smutný okamžik zúčtování, když si možná uvědomíme, že jsme celý život mysleli jen na sebe.

Jsou tací, kteří radí lidem na smrtelné posteli – a sám jsem toho byl svědkem, abychom pili, kouřili, užívali si a brali si ze života co nejvíc, dokud ještě můžeme. Tento přístup je možná upřímný, ale nemyslím si, že přináší štěstí.

Musíme si uvědomit, že duše se nikdy nepřestane vyvíjet; pokračuje ve vývoji i po fyzickém skonu člověka. Uvědomění si pravého smyslu lásky, že láska není o pocitu vlastní existence, ale že existuji kvůli druhým, že jejich spokojenost mě činí šťastným, je tedy neocenitelné a věčné.