Proč je cesta k pravdě obtížná? Je nutné hledat pravdu? Proč?

Konečně jsem ji v této nudné, osamělé vesnici, zcela vyčerpaný, našel. Zrovna seděla v chatrné chýši u ohně.

Tak starou a ošklivou ženu jsem ještě nikdy neviděl.

Jsi to ty? Opravdu?

Stará vrásčitá čarodějnice slavnostně přikývla.

Řekni mi, co mám sdělit světu? Jaký vzkaz mám předat?

Stařena plivla do ohně a řekla:

Řekni jim, že jsem mladá a krásná!                          Robert Tompkins  „Hledání pravdy"

Tato alegorie říká, že hledáme pravdu, a pokud je to pravda, může se často jevit jako stará čarodějnice, a pokud je to lež, pak vypadá krásně. A tak vyvstává otázka: je opravdu nutné hledat pravdu?

Ano, je třeba hledat pravdu a je třeba o ni usilovat. Pravda může být skutečně velmi ošklivá, ale je to jediná svrchovaná pravda, která stojí nade vším ostatním, a to ji činí jedinečnou a vzácnou.

Může být pravda krásná?

Pokud ji takovou nevidíme, je to z naší strany známka zastřeného vnímání, nevidíme ji správně a zaprodáváme se lži.

Kdy tedy cítíme pravdu?

Abychom cítili pravdu, musíme se překonat a odpoutat se od svých vrozených egoistických vlastností, které nás nutí, abychom se těšili jen pro svůj vlastní prospěch na úkor druhých a přírody. Pak se můžeme přiblížit pravdě, objevit ji, a to, co najdeme, se stane naší jedinou pravdou.

Povznést se nad naše vrozené egoistické vlastnosti znamená povznést se nad naše představy o ošklivém a krásném, a tehdy začneme posuzovat to, co se nám líbí nebo nelíbí, podle zcela jiných hodnot.

V našich egoistických touhách je „příjemné“ to, co nás na chvíli naplňuje potěšením pouze pro vlastní prospěch, a „nepříjemné“ je, když nemůžeme získat potěšení, které chceme mít pro sebe. Nad našimi egoistickými touhami objevíme zcela jiné, protikladné hodnoty: „příjemné“ je schopnost dávat potěšení druhým a přírodě, „nepříjemné" je, že nedáváme nebo nejsme schopni dávat potěšení druhým a přírodě.

Jak tedy můžeme přijmout pravdu?

Musíme překročit sami sebe, abychom se na svět mohli dívat z vyšší úrovně. Pak pochopíme, co hledáme, kde se nacházíme a kde by pravda, kterou hledáme, měla být.

Stejně tak potřebujeme hodně odvahy, abychom hledali cestu k pravdě a nesešli z ní. Kvůli své egoistické povaze před takovým hledáním utíkáme, a proto potřebujeme cítit určitou povinnost vstoupit na cestu pravdy a zůstat na ní.

Jaká je tedy pravda, kterou hledáme?

Je to smysl života.

Překročíme-li sami sebe, můžeme smysl života objevit, dosáhnout, odhalit, pochopit, zhodnotit a pocítit.

Co to znamená „překročit sám sebe"?

Za prvé to znamená, že přestaneme vše hodnotit podle svého osobního vkusu a chápání, podle nesčetných hodnotících systémů naší egoistické mysli a pocitů.

Za druhé obtížnost dosažení pravdy vyplývá z potřeby povznést se nad své vlastní „já“, nad  „já“  člověka. Pokud se nám to nepodaří, zůstaneme pod otroctvím svých egoistických tužeb, které nás neustále krmí lží a udržují nás v nekonečné vzdálenosti od pravdy.

I přes neuvěřitelnou obtížnost dosažení pravdy však stále více lidí cítí její přitažlivost a je ochotno zapojit se do různých aktivit a úsilí, aby ji nalezli. Podle výše uvedené alegorie bychom měli být připraveni na to, že pravda je stará ošklivá čarodějnice. A takto ji musíme přijmout, právě proto, že je to pravda.