V mnoha oblastech pracovního trhu převzali práci roboti a vyvstává otázka: Co budeme dělat my? Počítačové stroje nahrazují lidi alarmujícím a zrychlujícím tempem – od pokladních po právníky.
Nebude trvat dlouho a roboti převezmou další práce např. v zemědělství, doručovatelské práce, většinu výrobních profesí a práci zaměstnanců v hotelích. Stroje nahradí také bankovní úředníky, pracovníky telefonních center, kromě mnoha dalších pracovních míst, která již byla z velké části automatizována.
Existuje však jedna oblast, kde bude zapotřebí stále více lidí a roboti je nikdy nenahradí: vzdělávání. Nemám na mysli učení. Stroje mohou učit vše od matematiky po dějepis, nemohou nás však vzdělávat v hlubším slova smyslu, nemohou z dítěte udělat sebevědomého a sociálně pozitivního dospělého. To je něco, co spadá výhradně do kompetence pedagogů.
V dnešním světě je vše propojeno a nemyslí se tím jen internet. Každý výrobek na této planetě se vyrábí ve více zemích; potraviny, které jíme, energie, kterou používáme k vytápění, vaření a dopravě, to vše se vyrábí nebo čerpá v jiných zemích, než kde se primárně používá. Nebýt našich vzájemných vazeb na všech úrovních, od té nejosobnější až po mezinárodní, nepřežili bychom.
Přestože jsme zcela propojení a závislí jeden na druhém, jsme také vůči sobě silně nepřátelští. Nedávné masové střelby v USA a válka mezi Ruskem a Ukrajinou jsou názornými příklady nepřátelství, které k sobě lidé a národy pociťují. Není to však jen na neosobní úrovni, ale také mezi sourozenci, manželi, přáteli a spolupracovníky. Nikdo nikomu nevěří a tam, kde není důvěra, nemohou existovat silná společenství ani šťastné rodiny. Kde nejsou silná společenství nebo šťastné rodiny, tam nejsou ani šťastní lidé. V důsledku toho se rozpadá celá společnost a žádná technologie to nemůže zastavit.
Protože počítače nemohou naučit lidi vzájemné důvěře nebo péči, bude profese vychovatelů v budoucnu nejvyhledávanější prací: lidé, kteří učí ostatní lidi, aby se stali starostlivými jedinci, kteří se snaží udržet společnost založenou na vzájemné odpovědnosti, nikoli na izolaci a podezíravosti.
Taková společnost nebude méně vitální a dynamická než dnešní vysoce konkurenční společnost. Lidé však nebudou soutěžit proto, aby se navzájem překonali, ale aby byli těmi, kteří nejvíce přispějí ke vzájemnému spojení a propojení mezi lidmi.
Stále budou existovat ocenění a pocty, ale nebudou je dostávat ti, kteří svými sobeckými činy pošlapávají všechny ostatní na své cestě, ale ti, kteří svou prací posílí ostatní. Individuální úspěchy se budou nejen množit, ale společnost je bude podporovat, protože budou přinášet pokrok celé společnosti a nebudou nikomu působit újmu. V takové společnosti budou mít lidé pocit, že mohou realizovat své sny a být tím, kým chtějí, a zároveň zůstat součástí živé a solidární společnosti.
Výchova vedoucí k takové společnosti vyžaduje citlivost a pochopení lidské povahy. Jakmile si toto nové smýšlení osvojí více lidí, bude přibývat i takových vychovatelů. Díky nim se podaří překonat odcizení, které dnes převládá v našich vztazích a vytvořit pečující a solidární společnost.
