Neexistuje nic hrozivějšího než ztratit tvář

Ze všech našich obav je pravděpodobně nejsilnější strach ze ztráty tváře, z ostudy. Pro většinu z nás znamená naše sebeúcta víc než cokoli jiného. Pokud ji ztratíme, často raději zemřeme.

Žádný jiný živočišný druh kromě lidí ji nemá. Zvířata myslí jen na to, aby vedla svůj život co nejpohodlněji po fyzické stránce. Pokud se setkají se silnějším zvířetem, ustoupí bez rozmýšlení a zcela bez studu. My se naproti tomu můžeme rozhodnout postavit se těm, kteří jsou považováni za silnější než my, v naději, že si tím získáme respekt, nebo proto, že se stydíme přiznat, že jsme slabší než někdo jiný.

Komplikace vyplývající z tohoto chování založeného na respektu jsou obrovské.

Přes všechny potíže, které nám honba za poctami způsobuje, je však také motorem lidského rozvoje. Nebýt touhy překonat druhé, nerozvinula by se civilizace a byli bychom stále stejně divocí jako naši předkové, kteří žili v jeskyních nebo spali na stromech ze strachu, že je sežerou zvířata.

Vezměme si například osmiletého chlapce, který právě vylezl na El Capitan spolu se svým otcem. Útes, vysoký žulový monolit o výšce asi 3 000 stop (914 m) v Yosemitském národním parku v Kalifornii, je jednou z největších výzev pro horolezce na světě. Co vedlo jeho otce k tomu, aby ho vystavil takovému riziku? Touha po slávě, honba za poctami, jak řekl sám otec: „Úžasný týden! Jsem na Sama (chlapcovo jméno) tak pyšný.“

Pro mnoho lidí znamená uznání víc než jejich fyzický život. V některých případech zřejmě znamená i víc než život jejich vlastních dětí.

Čím více se posouváme z živočišné úrovně do lidské, tím více si ceníme úcty a tím méně nám záleží na naší fyzické existenci. Závidíme každému, kdo dosáhl něčeho, co považujeme za úctyhodné, protože toužíme po uznání. Někteří lidé dokonce závidí slavným lidem před mnoha generacemi, například velkým panovníkům nebo dobyvatelům. Jiní si přejí být těmi největšími všech dob ve svém oboru a doufají, že jejich úspěchy přežijí jejich fyzický život i po tom, co už tu dávno nebudou.

Touha po uznání však není ve své podstatě negativní. Všechno má svůj dobrý důvod, včetně usilování o uznání. Honba za tím nás nutí tříbit a zušlechťovat naše hodnoty a cíle. Pozvedá nás od fyzických tužeb k duchovním, a nakonec nás vede k tomu, abychom se zřekli své přirozenosti, protože nám její sebestřednost připadá nečestná.

Až se tak stane a naše vlastní sobecká snaha o úctu nás přivede k touze stát se nesobeckými, uvědomíme si, že nebýt touhy po úctě, nedospěli bychom k tak vznešenému a ušlechtilému cíli. Jakmile své hodnoty vytříbíme a vypilujeme, uvědomíme si, že překonat touhu po úctě a soustředit se spíše na druhé, než na sebe je tím nejčestnějším, nejobdivuhodnějším a nejdůstojnějším cílem. Člověk, který k tomu dospěl, už nebude usilovat o úctu a vyhne se komplikacím, které tuto touhu provázejí.

Navíc takový člověk bude k druhým laskavý, a to nikoli proto, aby si získal jejich úctu, ale proto, že laskavost sama o sobě je vlastností, která si úctu zaslouží nejvíce.

Společnost nám do mysli „vštěpuje“ nejrůznější představy o tom, co je úctyhodné a co ne. Často jsou tyto představy škodlivé pro nás nebo pro druhé. Člověk, který se povznesl nad závislost na respektu společnosti, se nenechá ovlivnit prchavými, negativními představami o tom, co je úctyhodné. Takový člověk bude cítit, že podřídit se vlastnímu egu je ten nejhanebnější stav, jaký existuje, a péče o druhé je tou nejobdivuhodnější. Až se konání obdivuhodných věcí stane pro lidi motivací k jednání, bude svět skvělým místem k životu.