Lidská přirozenost je pravým opakem přírody

V přírodě vše funguje v dokonalé harmonii. Vývoj je založen na procesu homeostázy, což znamená „dynamická rovnováha“. V mysli člověka není rovnováha ani dynamika. Je zde jen permanentní zahledění se do sebe.

Jednou z nejnovějších forem zbraní, v jejichž vývoji se velmoci předhánějí, jsou hypersonické rakety. Čína, Rusko a USA vyvíjejí rakety, které mohou letět více než pětinásobnou rychlostí zvuku (více než 1 míli za sekundu), proto je velmi obtížné je detekovat. Dalším trendem jsou laserové zbraně a protože se jedná o koncentrovaný světelný paprsek, umí sestřelit letadla nebo vyhodit do vzduchu vozidla téměř bez nákladů a námahy. Alarmující na tomto vývoji je, jakým způsobem věda využívá přírodní principy, které umožňují život a evoluci, a mění je na nástroje smrti a ničení s cílem ovládnout a zneužít jiné lidi. Zdá se, že je lidská přirozenost pravým opakem přírody a tímto bojem protikladů trpí všichni.

V přírodě vše funguje v dokonalé harmonii. Vývoj je založen na procesu homeostázy, což znamená „dynamická rovnováha“. Žádná bytost záměrně neničí jiné bytosti, usiluje jen o zachování sebe sama. V boji mezi přírodními živly se vytváří dynamická rovnováha, která zajišťuje existenci a prosperitu našeho světa a všeho, co se v něm nachází.

Člověk si naopak přivlastňuje objevené přírodní zákony aby je využil proti ostatním. Cílem člověka není zachování sebe sama, ale ovládnutí ostatních, a to pokud možno napořád. V mysli člověka není rovnováha ani dynamika. Je zde jen permanentní zahledění se do sebe.

Život je však tvořen z neustálých a dynamických změn, jejich absence znamená smrt. Proto lidská egoistická přirozenost způsobuje smrt, zatímco příroda vytváří život.

Můžeme podepisovat mírové smlouvy a dohodnout se, že nikdy nebudeme bojovat, ale své slovo nikdy nebudeme schopni dodržet. Samotná lidská přirozenost nás bude nutit porušit každou smlouvu, kterou podepíšeme, jakmile vycítíme příležitost získat více, než je náš dohodnutý podíl, aniž bychom riskovali své předchozí zisky.

Proto jediným řešením, jak vytvořit systém, ve kterém si člověk nezničí vlastní svět svou bezohlednou, ve své přirozenosti špatnou povahou, je změnit lidskou podstatu. Možná se při takové myšlence budeme zdráhat, ale již nyní je zřejmé, že nic jiného nefunguje. Nakonec nám nezbyde ani nic jiného, než se změnou samotné podstaty našeho bytí souhlasit.

Přestože v přírodě vše funguje harmonicky, my to nevidíme, protože jsme přesným opakem harmonie. Lidská společnost je společnost disharmonie jedinců, kteří proti sobě bojují o nadřazenost. Na druhé straně – příroda má dokonale uspořádaný vnitřní řád. Kdyby v nás byla byť jen špetka harmonie, viděli bychom, že kolem je všechno harmonické – kromě nás.

Naší jedinou možností je tedy začít tuto harmonii vytvářet. Můžeme čekat, dokud nevyčerpáme všechny možnosti. Vyzkoušeli jsme už všechny formy represe, které nás napadly, a ony všechny selhaly, nebo to můžeme zkusit hned.

Slovo harmonie může znít nevábně, protože mi nepřináší nadřazenost nad všemi ostatními, jenže její výhody značně převyšují vše, čeho může jakýkoli člověk dosáhnout sám. Harmonie znamená, že
každý podporuje všechny ostatní. Výsledkem je, že místo toho, abych pracoval jen pro sebe, pracuji v záměru pro ostatní – a všichni ostatní pracují takto i pro mě.

V podstatě se to moc neliší od toho, jak svět již funguje. Každý z nás vytváří mnohem víc, než spotřebuje a nadprodukce by měla sloužit všem ostatním. Když takto pracuje celé lidstvo, výsledkem je hojnost pro každého. Důvodem, proč existují místa, kde je nedostatek, není to, že by na světě něco chybělo, ale to, že lidé odpírají druhým to, co potřebují, aby je mohli využívat, ponižovat a ovládat. Abychom viděli výhody práce pro všechny ostatní, nemusíme změnit své vnímání, ale svůj záměr - zahrnout do svých záměrů i ostatní lidi, a ne jen sebe.

Vynaložíme-li vědomé, organizované úsilí na změnu sebe samých, dokážeme to. Výsledky překonají naše nejkrásnější sny, ale jen tehdy, pokud se k tomu všichni odhodláme. Jak svět upadá do stále většího chaosu, je stále těžší ignorovat nutnost a potřebu harmonizovat naše vztahy. Jedinou otázkou je, jak dlouho chceme bojovat proti přírodě, než si přiznáme porážku a budeme souhlasit se změnou lidské podstaty.