Inteligenční paradox: Proč si lidé tak moc škodí a ubližují

Lidé jsou nejinteligentnějším druhem na planetě. Proč jsou tedy také nejškodlivější jak sami sobě, tak všem ostatním druhům a planetě, na které žijeme? Jak to, že náš vyšší intelekt vymýšlí plány, které mají naši situaci zlepšit,

ale nakonec ji vždy jen zhorší? Odpověď je jednoduchá: Náš mozek je skvělý, ale naše srdce jsou znečištěna takovou zlobou, že poškozují naše myšlení a naše poškozené myšlenky vytvářejí narušený a zkažený svět, který odráží zlobu v našich srdcích.

Každý plán vytváříme kvůli neúspěchu předchozích plánů, jinak bychom nemuseli vymýšlet nové. Protože jsme však nenapravili kořen, který je příčinou všech neúspěchů - naše zkažená srdce -, nové plány kreslíme se stejným nečistým smýšlením, s jakým jsme kreslili ty předchozí, avšak s úmyslem „urychlit“ nápravu. Výsledkem tedy bude urychlení poškození našeho světa.

Pokud je v plánech, které děláme, nějaký přínos, pak ten, že odhalí naši neschopnost. Kvůli našim zkaženým srdcím, která se snaží využít všechno a všechny, náš intelekt vymýšlí plány, jejichž cílem není nic jiného než zničení druhých a vlastní prospěch. A protože to je podstata všech lidí, v různé míře se naše plány vzájemně střetávají a ničí vše - půdu, na které stojíme, rostliny a zvířata, která nás živí, a nakonec i nás samotné. Civilizace založená na egu nemůže než způsobit zkázu.

Zásadní rozdíl mezi lidstvem a všemi ostatními druhy spočívá v tom, že oni chtějí přežít, zatímco my chceme vítězit. V tom směru jsme rozvinuli svůj intelekt: překonávat a vytlačovat ostatní, upírat druhým slávu, obživu a buď je zotročit, nebo zničit.

Jediný způsob, jak zachránit naši planetu i lidstvo, je tedy použít náš nadřazený intelekt ke změně naších srdcí tak, aby náš intelekt sloužil našim skutečným zájmům, a ne našemu sobeckému srdci. Toho můžeme dosáhnout tím, že se naučíme myslet jeden na druhého, že se naučíme vážit si těch, kteří jsou ohleduplní, a ne těch, kteří prosazují jen sami sebe.

Může nám to připadat nepřirozené, ale naše vlastní přirozenost nás zjevně nikam nevede. Je tedy načase, abychom se zasadili o něco, co nám skutečně prospěje.
Nestačí, aby se každý z nás snažil být lepším člověkem. Naše sociální prostředí je silnější než my a bude nás nutit, abychom se chovali jako všichni ostatní. Abychom uspěli, musíme vyvinout společné úsilí.

Není nic, čeho bychom nemohli dosáhnout, pokud budeme spolupracovat. Ani tvrdohlavá lidská povaha se nemůže konfrontovat s naší společnou silou. Pokud pochopíme význam ohleduplnosti a empatie nejen pro naši společnost, ale i pro naše životy, dokážeme přenášet hory.