Co je za hranicemi vesmíru?

Náš vesmír, říkají kosmologové, začal velkým třeskem a od té doby se nikdy nepřestal rozpínat. Vysvětlují, že vesmír, který obývá planeta Země, nemůžeme vidět ani jinak prozkoumat.

Nemůžeme prozkoumat hranice našeho vesmíru, ne však kvůli nedokonalosti optiky, ale proto, že nám fyzikální zákony neumožňují poznat, co existuje mimo náš vesmír, pokud vůbec něco takového existuje. Vědci to netvrdí proto, že by to byla absolutní pravda, ale protože nemají k dispozici vhodné nástroje k průzkumu mimo náš vesmír. Takové nástroje však existují, a pokud je získají, budou vědět, co je tam venku, a uvidí to tak jasně, jako my vidíme jeden druhého.

Protože vnímáme ostatní lidi jako protiklad, snažíme se je odstranit. Kdybychom si uvědomili, že nejsou v opozici vůči nám, ale doplňují nás, byli bychom schopni přijmout jejich vnímání, sloučit své vnímání s jejich a vytvořit zcela nové a přesné(!) vnímání světa.

Pokud chtějí výrobci mobilních telefonů vylepšit své fotoaparáty, mohou tak učinit dvěma způsoby. První a zřejmý způsob je vylepšit hardware fotoaparátu — čočky, závěrku atd. Druhým způsobem je zlepšit „mysl“, která dešifruje, co čočky zachycují. Toho je dosaženo použitím důmyslnějšího softwaru, lepších algoritmů a kvalitnějších výpočetních zařízení, která přesněji „rozumí“ tomu, co čočky vidí, a tímto způsobem vytvářejí detailnější obraz pomocí stejné optiky.

Při studiu vesmíru musíme udělat totéž. Bez ohledu na to, jak kvalitní budeme mít naši optiku, existuje hranice, kterou nikdy nepřekoná. Abychom se dostali za tuto hranici, musíme zlepšit „mysl“, která rozumí obrazům, což jsme v tomto případě my.

Celý náš svět vnímáme prostřednictvím mysli velmi orientované na cíl a cílem je sloužit svým vlastním zájmům. Pokud něco neslouží našemu zájmu, mysl to nevnímá. Proto, abychom pochopili, co leží mimo náš bezprostřední zájem, musíme uznat cizí „zájmy“ a přijmout je za své. Jednoduše řečeno, musíme se naučit starat se o druhé stejně jako o sebe.

Přemýšlejte o naší schopnosti vidět. Každé z našich očí vidí svět ve dvou rozměrech. Když se však obraz, který obě naše oči vidí, dostane do mozku, ten je zpracuje a vytvoří trojrozměrný obraz. Kdybychom byli „přilepeni“ pouze k obrazu z jednoho oka, nebyli bychom schopni vidět hloubku a nikdy bychom nevnímali svět jako trojrozměrný.

Totéž platí o našem vnímání světa. Je to, jako by naše osobní vnímání bylo jedním okem a vnímání druhého člověka bylo druhým okem. Dokud jsme omezeni svým vlastním vnímáním, jsme ohraničeni jeho limity, tedy jakýmsi  „dvourozměrným“ vnímáním. Pokud však „vidíme“ očima druhého člověka a spojíme oba pohledy, naše vnímání světa získá zcela nový rozměr a poskytne nám mnohem plnější a bohatší pochopení světa.

Abychom toho však dosáhli, musíme se vzdát svého sebestředného postoje. Pokřivený obraz, který nám předkládá, je příčinou každé chyby, kterou v tomto světě uděláme – jako jednotlivci, jako společnosti i jako národy. Protože vnímáme ostatní lidi jako protiklad, snažíme se je odstranit. Kdybychom si uvědomili, že nejsou v opozici vůči nám, ale doplňují nás, byli bychom schopni přijmout jejich vnímání, sloučit své vnímání s jejich a vytvořit zcela nové a přesné(!) vnímání světa.

Nyní si představte, že bychom to mohli udělat nejen s jedním dalším člověkem (takříkajíc druhým okem), ale s každým člověkem na planetě. Odhalení, která bychom objevili, jsou neomezená. V takovém stavu skutečně nebude konce toho, co budeme schopni vnímat prostřednictvím naší multidimenzionální „vize“, získané změnou našeho postoje k druhým ze sebestředného na inkluzivní. Čím více o tom budeme přemýšlet, tím více si uvědomíme, že řešení našich problémů nespočívá v dokonalejších přístrojích, ale v lepších nás samotných.