Chorobná a zdravá touha po úctě

Bez potřeby „být vážený“ by člověk žil tiše někde v koutě. Ale jakési vnitřní nutkání nás neustále pohání být úspěšný v očích druhých lidí. Měli by si nás vážit, respektovat nás, mluvit o nás.  

Mít úctu je stav, který se nedá zdědit, musíme se o něj zasloužit. Vše závisí na hodnotách, které společnost uznává. Může to být společnost, která si cení peněz a postavení, nebo společnost, která si váží prostoty a skromného života. Společnost zločinecká, která ctí sílu a násilí, nebo společnost umělců, která vyzdvihuje citlivost a tvořivost. V každém případě, v závislosti na našich vrozených vlastnostech, dosaženém vzdělání a prostředí, které nás obklopuje, chce každý člověk získat pozornost, uznání a respekt svého okolí. Bez toho se člověk necítí úplný.

V každém okamžiku nám společnost poskytuje model, se kterým se poměřujeme. Nutí nás pracovat a vynakládat úsilí, abychom se tomuto vzoru úspěchu stále více podobali. Někteří lidé jsou ochotni hodně investovat do toho, aby se na ně po smrti vzpomínalo v dobrém, protože pocit důstojnosti nemá hranice ani v čase, ani v místě, ani v intenzitě.

Pocit úcty a uznání - je přínosný, nebo špatný? Záleží na tom, jak je tato tendence využívána. Pro ilustraci, pokud chci dítě podnítit, aby více studovalo, a řeknu mu: „Jsi dobrý, budeš skvělý, všichni si tě budou vážit,“ dávám mu motivaci ke studiu, což je dobré. Na druhou stranu, pokud ho neustále ponižuji, ničím jeho sebevědomí, nic z toho nevzejde.

Když jde o nás samotné, musíme zkoumat, jakým směrem nás touha po respektu žene. Pokud je na prvním místě upřednostňována nad vším a vede člověka k jednání na úkor druhých, aby do nich kopal na cestě k vrcholu, aby je ovládal a manévroval, pak je to destruktivní touha po úctě. Naopak konstruktivní touha po poctě znamená, že chci být respektován pro pomoc ostatním, chci se pro ně obětovat a starat se o jejich blaho a prospěch. A pokud mě společnost za takový postoj z mé strany ctí jako dobrého a velkorysého člověka, moje zdravá touha se mění na konstruktivní úctu a bude doprovázena konstruktivní soutěží: kdo z nás investuje více ve prospěch společnosti.

Vzhledem k egoistické povaze člověka mají lidé tendenci znevažovat druhé, místo aby si jich vážili. Sobecká společnost vystavuje každého člověka neustálému tlaku: Je porušována moje důstojnost? Projevuje se mi úcta, kterou si zasloužím? Existuje někdo, kdo má větší úctu než já? Tento tlak nás staví do bezohledné soutěže, která ničí naše vztahy, zdraví i životy.

Sociální a osobní rozvoj se zdokonalí, když se naučíme používat moudrost spojení. Tato metoda mění naši egoistickou povahu na povahu přejícího. S její pomocí se dostáváme do situace, kdy se spojíme jako jeden člověk s jedním srdcem a postupně začneme pociťovat zvláštní sílu obdarovávání, lásky a dávání - spojující a sjednocující sílu. Stává se zdrojem zvláštní inspirace vzájemného respektu. Je to vznešený, duchovní a nádherný pocit. Každý se cítí celistvý, zejména ve spojení s druhými. Pro člověka je ctí být s každým v takovém vztahu.

Vzájemná úcta znamená, že já respektuji druhého a on respektuje mě, protože jen společně můžeme vybudovat systém komunikace, v němž se projevuje nejvyšší síla. V zájmu svého osobního rozvoje nikoho nepodceňuji, protože jsem závislý na druhých. Přesněji řečeno, můžeme říci, že nerespektujeme jeden druhého, ale stav společné propojenosti, který byl vybudován. A to je velmi zvláštní pocta.

Na závěr lze tedy doporučit všem těm, kteří chtějí být respektováni, aby se učili a poté učili ostatní, jak se správně propojit a jak se společně povznést na nejdůstojnější stupeň života, jaký existuje.