Bázlivost se chtěla schovat sama před sebou, ale kam? Poradila jí Lstivost: „Proč to nevyřešíš s Odvahou? Pak to nebude pro tebe tak děsivé.“
Bázlivost šla tedy za Odvahou, ale bála se zaklepat na její dveře, a tak si ulehla na její verandu. Od té doby vede cesta k odvaze přes bojácnost.
Je to tak, protože tehdy, když chce každý se svou egoistickou povahou získat prospěch jen pro sebe na úkor druhých, je nemožné dosáhnout odvahy bez strachu. Jak se s tím odvážní lidé vyrovnávají? Překonáním nesmělosti. Čím více jsme nesmělí, a čím více plachost překonáváme, tím se stáváme odvážnější.
Ve své podstatě jsme bojácní, protože je naše egoistická povaha řízena pudem sebezáchovy a tak nám nedovolí bezohledně poškozovat sebe samé. Je pro ni zcela přirozené, že zaznamená a snaží se ochránit před každou újmou, která by jí mohla přijít do cesty.
Je důležité si uvědomit, že bázlivost je velmi silná lidská emoce a chrání nás před mnoha problémy, které můžeme způsobit sobě i druhým.
Proto bychom neměli, jak se často stává, podceňovat lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou bázliví. Jen musíme vědět, jak tuto sílu vyvážit. V každé situaci musíme najít tu správnou míru, jak se o sebe postarat.
Není možné, aby existovala odvaha beze strachu, pokud není patologická. Jako příklad si můžeme vzít chování zvířat. Zvířata neútočí bezhlavě, ale ovládají se, běhají v kruhu a tak dále, a vpřed se vrhají jen v případě nutnosti. Pokud se člověk chová zcela lehkomyslně a odvážně, pak ve skutečnosti odvážný není.
S ohledem na tyto dvě vlastnosti musíme zvážit vše pro a proti, a teprve když jsme přesvědčeni, že není jiné cesty, můžeme zaútočit. Nesmělost a opatrnost jsou vlastnosti, kterým bychom se měli učit, protože nám pomáhají chránit se a vytvářet si vyvážený pohled na svět.
