Navazuji na včerejší vyprávění týkající se konce druhé světové války, které vychází ze vzpomínek rodičů a sestry. Včera jsem popsal první den přechodu fronty mojí rodnou vesnicí.
Druhý den se u nás vystřídala řada ruských vojáků a několik vojáků ze Svobodovy armády. Jeden z nich, který mluvil slovensky, našel malý granát, který neznal. Postavil ho na naší zahradě u třešně a chystal se do něho střelit. Okolo stálo několik přihlížejících zvědavců, starší sestra a já jsme prý byli taky mezi nimi. Vtom někdo přiběhl, že za stodolou je zraněný kůň. Sestra usoudila. že to bude zajímavější, vzala mně za ruku a šli jsme tam. Jen jsme odešli, voják vystřelil, granát explodoval a těžce ho zranil. Zasáhlo ho mnoho střepin. Krom toho dostal jednu střepinu do prsou jeden mladík, který k nám chodil pomáhat v hospodářství, protože naše maminka byla kvůli těhotenství na čas vyřazena z práce. Druhou střepinou byl zraněn strýc, což byl maminčin mladší bratr. Jak se u nás ocitl? Byl narozen v roce 1921, musel do Reichu na nucené práce. Pracoval v Magdeburgu v továrně na výrobu letadel. Koncem války byla továrna soustavně bombardována, a několik jeho kamarádů přišlo o život. Usoudil, že výhodnější bude utéct. Dostal se do svého rodiště, neskryl se však u rodičů, tam by ho mohli hledat, skryl se u své vdané sestry, tedy u nás. Tam dostal střepinu do nohy. Několik bombardování i dobrodružný útěk z Německa přežil bez pohromy, zraněn byl až na konci války. Co se třemi zraněnými? Soused šel do Poličky do nemocnice, aby poslali sanitku pro tři zraněné. Řekli mu, že sanitky jsou přetížené, ať zraněné přivezou na voze s koňmi. U nás zatím těžce zraněného vojáka zanesli do světnice, položili ho na lavici a přikryli dekou, poněvadž se chvěl, snad mu byla zima. Když sanitky nemohla přijet, otec zapřáhl koně a zavezl zraněné do nemocnice. Silnice byla přeplněná vojskem, musel jet polními cestami. Po čase se v nemocnici ptal na stav zraněného vojáka a dostal odpověď, že zemřel. Ti druzí dva zranění se uzdravili. Třešeň, o kterou granát opřel, měla poškozený kmen, avšak přežila. Když jsme ji o dvacet let později káceli, pila narazila na střepiny ve dřevě a připomněla nám onu zbytečnou tragédii.
Několik příběhů jsem slyšel vyprávět od lidí z vesnic mezi Ostravou a Opavou. Tam probíhaly největší boje při Ostravské operaci. Tato operace byla největší bitva 2.SV na našem území. 75 000 mrtvých a raněných Němců, 20 000 zajatých. 24 000 mrtvých sovětských vojáků, 89 000 raněných. V jedné vesnici tam chytli ruského průzkumníka a němečtí vojáci ho ukřižovali na vratech. Ti němečtí vojáci si neuvědomovali, že Rusové, když uvidí, co udělali, se budou podle toho chovat k zajatcům nebo i civilistům, až přijdou do Německa.
V další vesnici byl lihovar. Němci ustoupili a nechali v lihovaru zásobu vypáleného lihu. Rusové vesnici obsadili a za několik hodin provedli Němci protiútok. Správně usoudili, že ruští vojáci budou opití a pobijí je bez boje. Další den však udělali Rusové další útok a Němci zaplatili včerejší vítězství životem. Tato „chytrá“ vojenská lest si vyžádala možná stovku životů na obou stranách, na výsledek války však nemohla mít vliv.
