Kniha má 360 stran a vydalo ji nakladatelství VÍKEND v roce 2021 jako překlad z anglického originálu.
Jule Fine se narodil roku 1943. Měl matku Zoju, lékařku. Byla to Židovka, s manželem se rozvedla, když měl Jule 2 roky. Odešla pracovat jako lékařka na Kolymu, do jedné z nejdrsnějších oblastí Sibiře. Důvod? Byly tady nejvyšší platy. Vlakem dojeli do Vladivostoku, pak jeli lodí do Magadanu v oblasti Kolymy. Dále je vezl traktor „cestou kostí“ do osady Ledjanoj. „Cesta kostí“ (jmenoval se podle toho, že mrtvé nebylo možné pohřbívat do věčně zmrzlé půdy, nechávali je ležet u cesty) byla dlouhá 500 km a jízda traktorem trvala 13 dní. Vesničku Ledjanoj tvořil tábor Gulag a par domků s civilními zaměstnanci. Vězni pracovali v dole na zlato. Zde si v r. 1949 Zoja vzala Alexandra, propuštěného vězně. Za války sloužil jako námořník, po potopení lodi padl do německého zajetí. Kvůli tomu byl ve vězení. Jelikož uvedl, že byl zajat, když byl v bezvědomí, dostal jen 4 roky.
Když měl Jule 6 let, matka poslala do důchodu jednoho vězně, byl to vysokoškolský profesor z Petrohradu. Požádala ho, aby učil Juleho. Jule bylo jediné dítě v osadě. Profesor se mu věnoval celé dny. Později se Julemu věnoval ještě jeden vězeň, který byl mistr bojových umění. Konečně tam byl ještě jeden, který se vyznal ve slaboproudé elektrotechnice a dokázal provozovat krátkovlnný přijímač, na který chytal Hlas Ameriky. Všechny tyto vědomosti se Julemu později hodily.
Když bylo Julemu 9 let, navštívil s matkou tábor Jagodnoje, kde se poprvé setkal s dětmi. Dokázal však komunikovat pouze s jednou starší holčičkou.
Když bylo Julemu 10 let, matka přišla do jiného stavu a rozhodla se odejít. Dostali se do města Stanislavov, kde Zoja měla jednu příbuznou, které se podařilo přežít válku. Stanislavov bylo město v části Polska, která po válce připadla Sovětskému svazu. Později bylo přejmenováno na Ivano-Frankivsk. Ten dům Zojiny příbuzné úřady znárodnily, nechaly jí tam však bydlet. Zoje přivedla na svět syna Vladimíra. Otec Vladimír se však neuchytil v žádném zaměstnání, a začal pít. Jule odešel ke svému biologickému otci do Leningradu, kde navštěvoval školu. Byl dobře připraven nejen ve školních vědomostech, ale také v umění prát se, což uplatnil na všech školách, na brigádách, na vojně i ve vězení, do kterého se taky na krátký čas dostal.
Na knize jsem ocenil, že mi připomněla mnohá fakta, která už jsem zapomněl. Uvědomil jsem si, co Rusové vnímali stejně jako my a co vnímali odlišně. A taky jsem si uvědomil, o co tvrdší byla pro ně životní podmínky v dobách komunizmu. Dobře je vykreslena psychika jednotlivých postav a všechny reálie.
