Tento příběh, který se stal spisovateli Rudolfu Těsnohlídkovi těsně před vánoci roku 1919, je dostatečně znám. Jen ve stručnosti:
Otec lišky Bystroušky šel s přáteli na procházku do lesů v okolí Bílovic nad Svitavou a v lese našli malé dítě. Nikde nikoho neviděli, tak ho vzali pod kabát a v Bílovicích našli rodinu, která se ho ujala. Tato událost byla podnětem k akci Strom republiky, která byla spojena s vybíráním peněz na chudé děti.
Jednou jsem se setkal se starší ženou z Bílovic a zeptal se jí na tuto událost. Dověděl jsem se, že se celá záležitost vysvětlila. Jedna dívka byla za První světové války někde na práci a dala se dohromady s nějakým Ukrajincem. Brzy po skončení války se však jejich cesty rozešly a ona se vrátila těhotná domů. Rodiče ji však vyhodili, svobodná matka byla tehdy velkou ostudou. Šle ke kamarádce, u ní porodila dítě. Nejdříve o něho pečovala, ale neměla prostředky na jeho výchovu. Proto se dítěte zbavila tak, že ho položila v lese a z houští pozorovala, zda se ho někdo ujme. Když se jí záměr podařil, odešla. Později za to byla dokonce soudně stíhaná. Nová rodina dala holčičce jméno Liduška a vyrostlo z ní nejhezčí děvče v celých Bílovicích a byla hezká až do stáří.
Druhý příběh jsem slyšel na Moravském Slovácku, kde jsem byl navštívit přítele. Seznámil jsem se tam i s jednou další obyvatelkou té vesnice a zjistil jsem, že měla zajímavý osud. Byla to Ruska, žila v části okupované Němci a byla spolu s mnoha dalšími mladými lidmi poslána na nucené práce do Rakouska. Ve stejné továrně pracovali i Češi. Jednomu z nich se líbila a začali spolu chodit, pokud to tedy v těch poměrech bylo možné. Když se blížil konec války a továrna, v níž pracovali, byla častým cílem spojeneckých náletů, rozhodli se, že utečou na Moravu do rodné vesnice partnera, vezmou se a budou tam spolu žít. I když to z Rakouska na Moravské Slovácko nebylo až tak daleko, cesta byl složitá. Museli se však skrývat před všelijakými kontrolami. Partner vymyslel velmi účinnou fintu, která může napadnout snad jen venkovana. Někde sebral dvě krávy a selský vůz. A s těmito kravami jeli polními cestami směrem na Moravu. Nikoho nezajímali. Ráno a večer krávy podojili, měli našetřený nějaký tvrdý chleba z lágru a tak to několik dnů vydrželi. Nakonec se jim podařilo šťastně přejít i frontu a dostali se do rodné vesnice partnera. Vyhráno však neměli, záhy seznala, že kdyby ji Rusové odhalili, musela by do Ruska. Partner ji proto ukryl u své tety, která žila v sousední vesnici. Pak šel za knězem, aby je oddal. Když kněz zjistil, že partnerka nemá žádné doklady, tak řekl, že to nemůže udělat. Partner se nevzdal, obcházel další kněze, až mu jeden řekl, že za mimořádných okolností může sezdat pár i bez dokladů a tyto okolnosti považuje za mimořádné. Měli tedy tajnou svatbu a oddací list. S tím zažádala na velvyslanectví SSSR o vydání dokladů a povolení k pobytu v zemi manžela. Podařilo se a po několika měsících byl její pobyt legální. Když jsem ji já poznal, byla oblečená stejně, jako její vrstevnice na Moravském Slovácku a mluvila stejným nářečím.
