Iveta Böhmová popsala zážitky mladé ženy s berlemi. Mohu je doplnit o zážitky starého muže taky s berlemi.
Letos dne 20. ledna (toho dne všude ležel sníh a bylo chladno) jsem šel po našem sídlišti, bylo náledí a při přecházení ulice jsem uklouzl, spadl a ucítil jsem silnou bolest v horní části stehna. Naštěstí šla kolem žena středního věku. Zamířila ke mně, poněvadž viděla, že nemohu vstát. Požádal jsem ji, aby zavolala sanitku. Sotva to udělala, jelo kolem osobní auto a zastavilo. Vystoupil z něho muž, přinesl deku, položil ji vedle mne a s tou paní mne nakulili na tu deku. Pak mne odtáhli mimo vozovku a ten muž ještě přinesl z auta dětskou sedačku a dal mi ji pod hlavu. Říkal jsem mu, že sanitka může přijet až za čtvrt hodiny. „Mám čas, počkám tady s vámi.“ Odpověděl. Jelo kolem druhé auto, taky zastavilo, vystoupil z něho muž s černou dekou a přikryl mne. „Velmi spěchám, ať si tu deku potom někdo vezme!“ řekl, nasedl do vozu a odjel. Vše se odehrálo naproti domu, ve kterém je opravna elektroniky. V ní pracují dva elektromontéři. Přišel jeden, přinesl svoji bundu a položil ji na mne. Pak přišel ten druhý pracovník z toho servisu, rovněž na mě přikryl svojí bundou a řekl: „Vidíme sem přes okno, až vás odveze sanitka, přijdeme si pro ty bundy.“
Naši lidé chodí po ulicích docela netečně, když se však někdo dostane do potíží, je překvapen, jak jsou všichni ohleduplní a ochotni pomoci. Ostatně to mohou potvrdit i ukrajinští emigranti.
Sanitka mne odvezla na ambulanci, kde mi udělali rentgen, a lékař řekl: „Je to zlomené, chce to šroub. Taky je opotřebená hlavice stehenního kloubu. Můžeme to vyměnit. Zítra vás budu operovat.“ Odpověděl jsem: „Výborně, ten kloub mně občas bolívá.“ Pak mne s vozíkem vystrčili na chodbu, kde jsem dvě hodiny ležel. Tam jsem se začal chvět, přímo otřásat. Nevím, jestli to byla zimnice nebo důsledek šoku, který mi ten pád vyvolal. Kolem chodilo mnoho lidí, i zdravotníci, Chtěl jsem to někomu říci, ale nepodařilo se mi to. Konečně pro mne přišli a odvezli mne na ortopedii, kde mne sestřičky pečlivě uložili. „Máte tlak 190. To je u vás běžné?“ – „Takový tlak jsem v životě neměl.“ Odpověděl jsem. Když zjistili, že beru léky na ředění krve, řekli mi, že mne v tom případě nemohou operovat hned druhý den, ale až v pondělí. V sobotu mne na zlámané noze začal silně bolet kotník. Doktor se na to podíval a něco řekl sestře. Ta pak přišla a začala mi to mazat. „Je to proleženina.“ Řekla mi. – „Proleženina? Ta by mohla vzniknout až tak po dvou měsících a ne po dvou dnech.“ Namítal jsem. - “To jsem si myslela taky. Od té doby, co jsem na ortopedii, viděla jsem na zlomené končetině proleženinu i po jednom dni.“
V pondělí mne zavezli na operační sál. Anesteziolog mi začal vysvětlovat, že mi nedají narkózu, ale umrtví nohu injekcí do páteře. Mluvil dobře česky, ale trochu jsem slyšel cizí přízvuk. Odhadoval jsem to na Ukrajince. Když mi řekl: „Udělejte kočičí hřbet!“, tak to slovo hřbet vyslovil velmi podivně. Později jsem zjistil, že to byl skutečně Ukrajinec.
Po operaci jsem dostal teploty, test na covid byl sice negativní, přesto mne dali na samostatný pokoj. Po týdnu mne poslali do rehabilitačního ústavu.
Byl jsem v té továrně na zdraví poprvé. Profesionální péče, jídla dostatek. Převažovali tam staří lidé po operaci kyčelního kloubu nebo po mozkové příhodě. Já jsem však byl na pokoji se dvěma mladými. Jeden byl po covidu. Měl těžký průběh. Následek byly poškozené plíce a velká slabost. Druhý spolupacient byl sportovec, který si na lyžích zlomil nohu, pánev a páteř. Kolem toho chodili doktoři nejvíce.
Každý den mi sestřička ošetřovala tu proleženinu. Postupně mi přidávali procedury. Jednou se mně zeptali: „Už byste mohl začít chodit do bazénu, v tom případě bych vám však nemohla dávat ty obklady na proleženinu. Tak si vyberte!“ Vybral jsem si ten bazén. Udělal jsem chybu. Po 14 dnech mne ta proleženina tak bolela, že jsem vzal své rozhodnutí zpět. Po osmi týdnech cvičitelka konstatovala, že zvládám všechny pohyby a mohl bych skončit. Ovšem při následující vizitě doktoři konstatovali, že kvůli léčbě proleženiny tam musím ještě zůstat. Pobyl jsem v rehabilitačním ústavu celkem 10 týdnů, pak mne sanita zavezla domů. Manželka mi věnuje veškerou péči, denně jde se mnou na procházku. Sledujeme, jak v okolí odkvétají magnolie a sakury. Každý večer mi ošetřuje proleženinu.
Včera jsem byl na kontrole na ortopedii. Doktor konstatoval, že je to dobře zhojené, pomalu mohu odkládat berle. No, velmi pomalu, při chůzi bez berlí cítím bolesti kloubu. Tak mi budou dělat ještě doprovod: Zítra nás syn poveze do kostela, v pondělí mne starší dcera zaveze na pasové oddělení, potřebuji nový pas. Ve středu nás mladší dcera zaveze do opery. Krátce před tím úrazem jsem měl totiž narozeniny a jako dárky nechci sladkosti, alkohol či předměty, které by zabíraly místo v našem malém bytě. Lístky do divadla jsou naopak vítané.
Jak jsem to konzultoval s mými vrstevníky, kteří prodělali operaci kyčelního kloubu, tak ještě měsíc bych se měl přátelit s berlemi. Netrápím se tím, vím, že to uteče rychle. Celý život utekl docela rychle.
