A nikdy nebyl. To jen my si ho tak často zjednodušujeme. Uvedu nějaké příklady z historie i současnosti.
.Východní část Evropy od východního schizmatu viděla svět bipolárně jako střet pravoslavní-katolíci. Islám hned po svém vzniku začal pomalu ukrajovat území Byzantské říše od jihu. Většina pravoslavných to však nebrala jako vážné nebezpečí. V 15. století již bylo jasné, že je ohrožena samotná existence Byzantské říše. Za této situace se představitelé pravoslaví zúčastnili Florentského koncilu. Někdy se tento koncil označuje jako Basilejsko-ferrarsko-florentský (1431-1445). Na jeho posledních zasedáních se domluvila jednota s pravoslavím za účelem společné obrany Byzance proti mohamedánům. Po návratu domů však cařihradský patriarcha zjistil, že to je pro většinu lidí nepřijatelné: Ti totiž za hlavního nepřítele považovali katolíky. Protestní průvod vykřikoval heslo „Raději turban než tiára.“ Ruský patriarcha (tenkrát ještě sídlili v Kyjevě, do Moskvy se přemístili později) byl protestujícím davem sesazen a dosazen jiný. Je zajímavé, že u mnohých pravoslavných trvá tento pohled i dnes. Například při návštěvě Jana Pavla II. v Athénách, kam přijel na pozvání řeckého prezidenta a řeckého pravoslavného synodu, se konala mohutná demonstrace, při které demonstranti opět nesli hesla „Raději turban než tiára.“
Vraťme se nazpět. Konstantinopol padl a později vzniklo Turecko. Evropské státy vedly mezi sebou mnoho válek a mnohdy si ta nebo ona strana brala za spojence Turecko. Habsburské Rakousko na počátku své existence bojovalo proti Turecku a Německu, mělo to značně nahnuté, ale udrželo se. Na konci své existence se spojilo s Pruskem a to velmi obratným způsobem vmanévrovalo na svoji stranu Turecko – a prohrály.
O tomto – řekněme hraní tureckou kartou – by šel napsat velký blog, ale nechám to kovaným historikům. Přenesme se do doby před 2. Světovou válkou. Sovětský svaz vidí jako chybu, že následkem Brest-litevského míru ztratil území a hledá cestu, jak to napravit. Nevím, do jaké míry je pravda, že západní politici považovali za hlavního protivníka SSSR, proto souhlasili s Mnichovem. A Poláci viděli nepřítele v ČSR, protože nám po vzniku republiky připadlo Těšínsko, kde převažovalo polské obyvatelstvo. Hned po Mnichovu ho tedy Polsko obsadilo svými vojáky, z nichž mnozí přišli bosi, pušku měli na provázku a na sobě měli silně ošoupanou nepadnoucí uniformu. Na obsazených územích českoslovenští Poláci rukovali do polské armády a někteří z nich našli smrt v Katyni. Tím pádem jsou v katyňských hromadných hrobech i naši občané. Když polští vojáci na obsazeném Těšínsku od místních Čechů uslyšeli, že na Polsko přijdou Němci, nechtěli tomu věřit. Když pak 1. září 1939 Těšínsko obsadila německá armáda, v Orlové, kde se více jak 90 % hlásilo k české národnosti, vyvěsili na radnici vlajku a na náměstí vyhrávala dechovka. Brzy však přišli na to, že kromě rozporů Češi – Poláci jsou tady i jiné rozpory, mnohem zásadnější. Přišli na to i západní politici a došli k závěru, že se musí spojit se Stalinem, aby porazili Hitlera. Jakmile fašistické Německo padlo, spojenectví se změnilo v nepřátelství.
Pojďme do 90. let minulého století. Zajímavé bylo sledovat postoje lidí k válce v Čečně a válce v Kosovu. Většina demokratů tenkrát měla jasno: Rusko jsou včerejší bolševici, stojíme na straně Čečny, jen komunisté se staví na stranu Ruska. Podobně viděli v Srbech včerejší komunisty a stáli na straně kosovských muslimů. Když jsem řekl, že muslimové by mohli být nebezpečnější než komunisté, pěkně jsem to tenkrát schytal. V poslední době bylo zaznamenáno zničení několika křížů na alpských vrcholech. Když se na jednom vrcholu místo kříže objevil půlměsíc, začalo vyšetřování, které mělo nečekaný výsledek: Kříž nahradili půlměsícem ateisté. Jako věřící bych si dovolil bratry ateisty upozornit, že pohled Koránu je následující:
skupina množství práv
muslimové 100 %
muslimky 50 %
křesťané, židé 20-30 %
ostatní 0 %
Korán označuje židy a křesťany za Lid knihy, které mohou muslimové nechat žít, jen jim určí daně, které musí odvádět. Ostatní si mohou vybrat mezi smrti a přijetím islámu.
Bipolární pohled na svět je stále velmi praktikován a jeho zastáncům vždy dlouho trvá, než přijmou to, že kromě rozporu, který oni vidí jako jediný, jsou zde i jiné a to často závažnější.
