Máme za sebou již slušnou řádku svobodných voleb. Zdá se mi, že ty naše mají svoje rysy, které se opakují.
Prvně to jsou nezvyklé, někdy přímo překvapivé, koalice. Hned na počátku u nás vzniklo Občanské fórum (OF). Na Slovensku křesťanští disidenti (jiní disidenty tam v podstatě nebyli) založili Křesťansko-demokratické hnutí (KDH) v čele s Čarnogurským a Mikloškem. Dále tam vznikla Veřejnost proti násilí (VPN) v čele s Budajem a Mečiarom. Představitelé OF věděli, že Budaj a Mečiar byli spolupracovníky StB, přesto si za koaličního partnera vybrali VPN, což bylo pro mne překvapivé. KDH nakonec nezbylo nic jiného, než kývnout na nabídku koalice s lidovci, což původně odmítali. Jiným příkladem koalice je opoziční smlouva. Byla sice prezentována jako dohoda, která v povolební patové situaci umožní sestavit vládu. Ovšem také znamenala přidělení všech míst v dozorčích radách státních a polostátních podniků pouze členům ODS a ČSSD a podobnou spolupráci při dělení moci ve státě. Nějak jsme si na to zvykli. Koalice velkopodnikatele Babiše s levicovou ČSSD podporovaná komunisty už nikoho nepřekvapila.
Druhým rysem jsou nechutné metody boje a podpasovkovky. Já vím, že podobně je tomu ve všech zemích, u nás je to však trochu horší. Když v prvých volbách předvolební průzkumy ukazovaly, že na Slovensku zvítězí KDH, zajel tam prezident Havel a pomáhal v předvolební kampani VPN. Nepomohlo to, až odhalení Bartončíka jako spolupracovníka StB těsně před volbami zabralo a volební výsledek lidovců i KDH byl výrazně nižší, než ukazovaly předvolební průzkumy. S odhalením přišel těsně před volbami Jiří Ruml. Lidovci ho tenkrát žalovali, poněvadž porušil klid, který měl 48 hodin před volbami panovat. Odsouzen však nebyl, protože to provedl z vysoce morálních důvodů. Mečiar pak vyhodil Budaje ze sedla s odůvodněním, že Budaj byl spolupracovník StB. Sám stanul v čele strany, kterou přejmenoval na Hnutí za demokratické Slovensko. Když se ukázalo, že Mečiar chce odtržení Slovenska, naše noviny začaly psát, že Mečiar byl spolupracovníkem StB, tentokrát to však už nezabralo. O nějaký rok později Jiří Ruml zosnoval „Sarajevský atentát“, který měl za následek odštěpení Unie svobody (US) od ODS. V prvém okamžiku se zdálo, že to ODS nepřežije. Novináři pak přišli s tím, že v době, kdy byl Ruml náměstkem ministra vnitra, se na tomto ministerstvu vydávala falešná lustrační osvědčení bývalým pracovníkům StB. Ruml to popřel. Novináři přišli s důkazy. Ruml řekl, že on o tom nevěděl. Dokázali mu, že to byl s jeho souhlasem. Pak tvrdil, že šlo o ojedinělé případy, novináři dokázali, že jich bylo více jak 100. Pak Ruml musel zmizet z politiky. Mezi tím však stihl vystudovat práva v Plzni. Neuměl sice vysvětlit, proč je studoval v Plzni, když bydlel v Praze, to mu však nebránilo v tom, aby se neživil jako právník. Tak bych mohl pokračovat až k nechutné kauze Babiš a jeho syn.
Třetím naším specifikem je krátká životnost politických stran. Objeví se politická strana, zazáří a – zhasne. Zmíněná US, Věci veřejné a další byly strany na jedno použití. TOP09 vydržela trochu déle, zachraňuje se v koalici. I ODS je za zenitem. Naproti tomu v Německu mají dvě hlavní politické strany: SPD a CDU/CSU, které se střídají u moci celou dobu, co pamatuju. Podobně labouristé a konzervativci v Britanii nebo republikání a demokratů v USA. Naše strany se dokážou znemožnit velmi rychle.
Kromě jediné: komunistů. To je naše čtvrté specifikum. Jsme jediná země, kde komunisté vyhráli po 2SV volby. V sousedních zemích je musela dosadit k moci Rudá armáda. Jsme jedinou zemí ve střední Evropě, kde komunisté jsou ještě dnes v parlamentu, v sousedních zemích po roce 1989 zmizeli ze scény.
Znáte nějakého politologa nebo podobného vzdělance, který by se tímto zabýval a pokoušel by se to vysvětlit?
