Příběh manželčina pradědečka

Jako poznámku ke vzniku našeho státu jsem zveřejnil blog o Těšínsku. Tak trochu s tím souvisí i příběh manželčina pradědečka.

Jmenoval se Michal Romanowski, žil na východě Polska, tedy v oblasti, která byla tehdy částí carské říše. Poláci se v ní necítili dobře, docházelo tam i k povstáním. A jednoho z těch povstání se pradědeček Michal zúčastnil. Povstání potlačila carská armáda a zajatí povstalci šli na Sibiř. Jestliže jsem napsal „šli“, pak to znamená doslova. Šli od statku ke statku. Vždy přespali někde na statku ve stodole, dostali najíst a pokračovali v pochodu. Jednou nocovali na statku, který patřil shodou okolností vdově jménem Romanovskaja. Náhody se stávají. Asi to byla nějaké šlechtična. Ta si prohlížela seznam vyhnanců a zaujalo ji jméno Michail Romanovskij, tak tam byl ten pradědeček zapsán. Řekla strážnému: „Přiveď mi ho!“ Když stál Roamowski před ní, zeptala se ho: „Jak jsi starý?“ Když pradědeček řekl věk, trochu se zarazila a řekla: „Měla jsem syna Michaila Romanovského, který padl při potlačování vašeho povstání. Ty se jmenuješ stejně, jsi stejně starý jako byl on, a dokonce jsi mu i trochu podobný. Něco pro tebe udělám.“ Dala peníze nějakému mužíkovi, aby šel za něho na Sibiř. Asi dala i nějaké peníze i těm strážným, aby odsouhlasili výměnu kus za kus. Kněžna si tam Michala nějakou dobu pradědečka ponechala a pak mu řekla: „Jsi volný. Nevracej se však domu, mohly by vzniknout komplikace z toho, že máš být na Sibiři. Běž do jiné země!“ Pradědeček měl vystudované gymnázium a uměl německy. Zvolil si proto Vídeň. Tam nastoupil u bankéře Gutmanna. To byl žid, pocházel z Lipníku nad Bečvou, jelikož se však bankéřství dělá lépe ve Vídni, tak se tam přestěhoval. Bankéř poslal pradědečka do Štýrska, kde jeho banka vlastnila nějaké doly. Tam se pradědeček zaučil ve vedení účetnictví na šachtě a také se tam oženil s dívkou, která se jmenovala Johanna Baumgartner a byla z Gratzu. (U těchto dvou osob uvádím plná jména, poněvadž již skoro sto let nejsou mezi živými, u dalších již jména nebudu uvádět.) Bankéř pak pradědečka poslal jako hlavního Buchhaltera (účetního) do Orlové na šachtu, které se říkalo Hlavní jáma a rovněž patřila Gutmannovi.

Kromě vedení účetnictví tam pradědeček i jednu méně běžnou funkci: Byl správce ubytovny pro putující židy. Ubytovna byla jedna místnost ve správní budově šachty, kde pracoval. Přespávali v ní židé, kteří putovali z velmi chudé Haliče někam, kde by se mohli živit. Pradědeček jim dal klíč a vysázel malý obnos peněz na skromnou stravu. Příjemce mu to podepsal. Mnohý udělal jen tři křížky. Nakonec se ho pradědeček zeptal, kam putuje a poradil mu další ubytovnu.

Pradědeček s rodinou prožil život v Orlové, o které před tím sotva co slyšel. Nikdy už neviděl své rodiče a sourozence. S Johannou měli čtyři děti. Jestliže Michala a Johannu označíme jako generaci 1, pak ty 4 děti byly generace 2. Já jsem z nich poznal jen dva v době, kdy už měli přes 80 let a byli velmi přátelští. Tyto děti chodili v Orlové do české školy. Dva se považovali za Čechy a dva za Poláky. Jeden z nich se dokonce přestěhoval do Wieliczky. Byli v písemném styku a občas se i setkali. K jednomu setkání došlo na podzim1938. Ten, co přijel z Polska, vyprávěl následující anekdotu: Sešli se politici a Hitler držel v ruce kus papíru. „Co s tím Československem uděláme?“ zeptal se a utrhl z papíru okraj. - „My si vezmeme tento okraj“ řekl maďarský politik a z papíru utrhl další okraj. - „ My si vezmeme tuto část“ řekl polský politik a utrhl další kousek papíru. - „Já odtrhnu Slovensko“ řekl slovenský politik. - „Co uděláme s tím zbytkem?“ zeptal se kdosi a Hitler si zbylým papírkem vytřel zadek. Po této anekdotě čeští potomci přerušili kontakt s polským potomkem a nikdy vztah neobnovili.

Jeden z příslušníků generace 3 se někdy kolem roku 1930 odstěhoval na Slovensko. Prvně působil v Bratislavě. Tam se oženil s Maďarkou z okolí Komárna. Měli tři děti (generace 4), kteří se považovali za Slováky. Jedna si však vzala Maďara a jejich děti (generace 5) chodily do maďarské školy. Asi se považují za Maďary, ale nikdy jsem se jich na to neptal, stačí mně, že se s nimi domluvím, protože mluví samozřejmě i slovensky. Byli jsme je s manželkou navštívit slovenské příbuzné před 2 roky. My muži jsme trochu promluvili o politice a ekonomice, ženy zevrubně probraly jednotlivé členy generace 6 a 7. Vzpomněli jsme však i Michla Romanowského. Dva členové generace 6 se na nás přišli podívat, ale jen krátce, někam spěchali.

Svět je malý a o náhody v něm není nouze. Náš vnuk studuje na univerzitě v Cambridge. Seznámil se tam s jedním Slovákem, který je sice členem jiné college, ale je to jediný člověk, se kterým se tam může bavit česko-slovensky. A zjistili, že jsou příbuzní, poněvadž jsou generace 7 po Michalu Romanowském. Vnuk mně říkal, že by se oba chtěli poznat i s ostatními vzdálenými příbuznými, jestli by to šlo. Navrhl jsem mu, aby o prázdninách nebo až dostudují zajistili ubytování v nějaké chatě třeba v Malé Fatře, všechny tam pozveme. Kdyby všichni, na které máme kontakt, přijeli, bylo by to asi 40 osob. Společně bychom mohli prožít víkend. Čekám, jestli to ti mladí muži udělají. Pokud ano, budu pečlivě vážit každou anekdotu, kterou budu vypravovat.

Michal Romanowski, když studoval gymnázium, měl asi nějaké plány a nějakou představu o svém životě. Skutečnost však byla hodně odlišná od těchto plánů. Podobně i Masaryk a každý zakladatel státu má nějakou představu o budoucnosti založeného státu a skutečnost pak bývá jiná. Byly různé projekty států. Hitler uspěl s projektem tisícileté říše, ale jen u svých občanů a jen po omezenou dobu. Ruští carové říkali: „Moskva – třetí Řím.“ Taky to moc dlouho nevydrželo. I když jsem opět slyšel někoho, kdo se tento projekt snaží vzkřísit. Naproti tomu Karel Veliký založil roku 800 Svatou říši římskou, která vydržela s různými peripetiemi (např. při Napoleonských válkách) více jak 1100 let. Její poslední císař se opět jmenoval Karel. Náhody se stávají. Město Řím podle legendy založil Romulus a byl jeho prvním vládcem. Jeho moc pak nezadržitelně rostla, dokud se na scéně neobjevili Germáni a nakonec roku 476 Odoaker sesadil posledního římského císaře, který se jmenoval – Romulus. O náhody zde není nouze. Nebo že by nešlo o náhody?