Často se v souvislosti s holocaustem říká: „To se nesmí opakovat!“ Je dobře, že si to říkáme, není však dobře, že si myslíme, že hrůzám hromadného vraždění dokážeme zabránit. Připoměňme si některé případy.
Po válce Stalin dál posílal lidi do gulagů a soudní procesy, při nichž byli nevinní posíláni na smrt, se rozšířily i do dalších zemí, v nichž se komunisté dostali k moci. Počet Stalinových obětí se odhaduje na 20 milionů. Solženicyn v knize Souostroví Gulag však zastává vyšší počet. Pak začala v Číně kulturní revoluce, která stála život asi 70 milionů lidí.
V roce 1967 vyhlásila nezávislost Biafra, Ihned proti ní zasáhla vojska Nigérie, zásah byl veden velmi krutým způsobem, podle Wikipedie zahynulo několik milionů lidí, Encyklopedie Britanica uvádí ztráty Biafřanů v rozmezí 0,5 až 3 miliony.
V létech 1975 až 1979 v Kambodži vládli Rudí Khmérové a zavraždili asi 3 miliony lidí.
V roce 1975 Indonésie obsadila Východní Timor a nastaly tvrdé represe. Je to jediný stát, kde po více jak 20 letech represí nakonec zasahovala OSN, během to doby zahynulo 100 000 osob ze 700 000 obyvatel. Některé zdroje uvádějí počet obětí vyšší.
V roce 1994 se ve Rwandě vystupňovala občanská válka mezi Huty a Tutsii a bylo asi 800 000 mrtvých během pouhých 100 dnů.
Tento výčet je samozřejmě neúplný. Nelze jednotlivé případy poměřovat a porovnávat utrpení lidí. Lze však konstatovat, že ve všech případech byla těmto událostem věnována malá pozornost, většina lidí je přehlížela a ti, které tyto krutosti nenechávaly lhostejnými, nevěděli, co dělat. OSN, která byla založena právě proto, aby řešila konflikty, se ukázala ve většině případů jako bezzubá.
Asi se shodneme na tom, že je třeba zabránit tomu, aby se k moci dostaly krvežíznivé skupiny či jedinci. Problém je v tom, že se lidé většinou nejsou schopni jejich nebezpečí rozpoznat předem. Když si přečteme vyjádření různých význačných osob k Hitlerovi na počátku jeho kariéry, pak se musíme divit, kolik známých osobností o něm mluvilo jako o naději pro Německo či podobně a jak málo osob před ním varovalo. Podobně když na počátku 70. let minulého století sílili komunističtí partyzáni v jihovýchodní Asii, většina známých osobností říkala: „Američané by měli odejít a ponechat Vietnamce, Kambodžany a Laosany, aby si uspořádali svoje poměry tak, jak jim to vyhovuje.“ Když pak Američané odešli, komunisté se ujali vlády a začalo to. Z Vietnamu lidé hromadně prchali na bárkách. Ti co měli štěstí a nestali se obětí pobřežní hlídky či bouře, přistávali na Filipínách. A v Kambodži komunisté rozpoutali nepředstavitelný teror a genocidu. Konec učinil zásah komunistů z Vietnamu. Nikde však nenásledoval rozbor, nikdo se nesnažil najít odpověď: Jak k tomu mohlo dojít? Dalo se tomu předejít. Nebylo to možné ukončit dříve? Proč selhalo OSN? Jak tomu příště zabránit? Naopak: Na ČT jsem v posledních 2 – 3 létech viděl tři cestopisné filmy z jihovýchodní Asie, ve kterých se mluvilo o Ho Či Minově stezce. Jeden byl přímo věnován pouze této stezce. Ve všech třech byli oslavováni partyzáni kteří ji udržovali v provozu navzdory americkým náletům, aby pro ní proudila pomoc ze severu. Ani v jednom z těch tří filmů nebyla zmíněna genocida v Kambodži.
Komunisté i fašisté se mnohdy dostali hladce k moci tím, že zvítězili ve volbách. Měli líbivé programy, mluvili o míru a blahobytu. Zaštitovali se vědeckostí: komunisté mluvili o „vědecky“ dokázaném faktu vývoje společnosti ke komunizmu, fašisté mluvili o „vědecky“ dokázaném faktu vývoje člověka směrem k nadčlověku. Na vědeckost moderní člověk slyší, tomu věří. Ovšem ďábel je skrytý v detailu. Některým lidem zablikala kontrolka, když narazili na třídní nenávist a třídní boj hlásaný komunisty, některým nezablikala. Stejně tak antisemitské názory fašistů byly pro někoho varovným signálem a pro jiného nikoliv. Výsledkem bylo, že fašisté i komunisté zvítězili v oblastech s vyšším podílem bezvěrců. V Bavorsku a na Slovensku v rozhodujících volbách vyhráli demokraté. Je to logické. Všichni lidé touží žít v harmonické společnosti. Věřící věří, že podmínkou takové společnosti je, že lidé žijí podle božích přikázání. Nevěřící zase věří na systém uspořádání společnosti a komunisté i fašisté takový systém nabízeli.
Je nutné připustit, že fašizmus i komunizmus byl v každé zemi dosti specifický, v některé zemi se oběti počítají na miliony, v jiné „jen“ na tisíce. Italský fašizmus byl mnohem mírnější než německý a španělský fašizmus byl nejmírnější. Franko nezapojil Španělsko do 2. Světové války. Za občanské války se dokonce republikáni chovali krutěji než fašisté. V jedné vesnici například ukřižovali faráře a ministranty na dveřích kostela. Dnes se vede beatifikační proces těchto mučedníků. Jsem zvědav, zda bude tento krutý čin u nás připomenut, pokud budou prohlášení za blahoslavené, a zda bude uvedeno, že je umučili čeští interbrigadisté.
Dvacáté století tedy přineslo řadu genocid. Nevím, jestli bylo horší než devatenácté století. V 19. století zahynulo mnoho indiánů. Nejvíce z nich zemřelo na nakažlivé choroby, které tam Evropané zavlekli. Nejhorší byly spalničky. Mnoho zemřelo následkem alkoholu. Bylo sice zakázáno alkohol indiánům prodávat, ale mnozí obchodníci to nerespektovali a směňovali lahev alkoholu za kožešinu, kterou pak s velkým ziskem prodali v Evropě. Jen malá část indiánů byla zastřelena. V Latinské Americe přežilo mnohem více indiánů než v Severní Americe. Někteří to považují za genocidu, jiní ne. Genocidou rozhodně bylo ponechání Irů bez pomoci, když v letech 1845 až 1859 propukl hladomor následkem špatné úrody. Zemřelo při něm asi milion osob. Irsko bylo tenkrát součástí Velké Britanie a Irové odmítali přijmout anglikánskou víru.
Hledání odpovědi na otázku, proč k tomu došlo, je vždy pro nějaké skupiny nepříjemné, asi proto se to neprovádí
Chtěl jsem seriál o Židech zakončit nějak optimističtěji, nepodařilo se mi to.
