Padla už zde na toto téma různá slova plná emocí. Uvedu zde několik souvislostí, které zůstaly nepovšimnuty. Stržení sloupu byli přítomni dva členové Národního výboru, který tenkrát převzal vládu.
Svědkem byl taky Jaroslav Seifert, který o tom psal ve svých pamětech.Dav vedeny Frantou Saurusem po stržení sloupu na Staroměstském náměstí pokračoval ke Karlovu mostu, kde chtěl steným způsobem zlikvidovat sochy. Zabránila mu v tom vojenská hlídka, která tekrát byla v Mostecké věži. Udělali tedy polovinu plánované práce. Pokud jejich čin schvalujeme, bylo by logické požadovat i odstranění soch z Karlova mostu, pokud tento čin neschvalujeme, měli bychom souhlasit s návratem sloupu.
Tady odbočím. Franta Saurus na konci života byl bez prostředků. Uchýlil se proto do ústavu, který vedli sestry boromejky. Před smrtí požádal, aby mu zavolali katolického kněze, že se chce vyzpovídat. Překvapeným známým pak řekl, že představená boromejek mu silně připomíná Pannu Marii z toho sloup, který strhl. Dnes si tyto boromejky zvou naši prezidenti (Havel a Zeman), když potřebují domácí ošetření. Konec odbočky.
Již za První republiky bylo mnoho lidí, kteří chtěli návrat sloupu, bylo to však tehdy neprůchodné. Církevní představitelé se proto rozhodli, že na odčinění tohoto činu postaví na předměstích Prahy nové kostely, což do 2SV stihli částečně realizovat.
Po roce 1989 Češi žijící v USA poslali do Prahy mariánský sloup, který nechali zhotovit, v domnění, že ho bude možné postavit na Staroměstském náměstí. Nebylo to možné, tak ho postavili na zahradě Strahovského kláštera. Je ho vidět z mnoha míst, ale mnoho lidí to nezaznamenalo.
Katoličtí biskupové nevyvíjeli žádné aktivity směřující k obnově sloupu. Možná realisticky došli k závěru, že šance jsou velmi malé, možná měli na pořadu dne naléhavější záležitosti. Obyčejní věřící však založili Společnost pro obnovu Mariánského sloupu. Toto hnutí sehnalo peníze a zdá se, že záležitost dotáhne do konce. Nejvýznemější postavou mezi nimi je asi sochař Petr Váňa, který na obnově sloupu pracuje 22 let.
Čistě hypoteticky si představme, že by se představitelé Prahy rozhodli, že obnoví Mariánský sloup, například jako lákadlo pro turisty. Jistě by bylo mnoho řečí o tom, komu dílo zadat. Pak by jel někdo do Indie koupit kámen. (Celé sousoší je skutečně vytesáno z pískovce dovezeného z Indie.) Cesta by stála 200 000 Kč. Nezůstalo by při jedné cestě, jeli by tam další. Pak by následovala doprava vylámaných kvádrů do Čech a nakonce by byl kámen v ateliéru a na příslušném kontě by ubylo nejméně 10 milionů. Pak by následovaly roky práce sochaře a jeho pomocníků. Celková cena by se vyšplhala na několik desítek milionů korun. To v případě, že by se nenašel někdo, kdo by se na akci přiživoval.
Nedávno jsem potkal někdejšího spolužáka, který byl za minulého režimu stranickým funkcionářem a na rozdíl ode mne to někam dotáhl. Po změně režimu zůstal nahoře. Tázal se mne: „Byl jsi na Turzovce, viděls ten poutní chrám?“ – „Byl jsem tam, ještě když tam žádný chrám nebyl.“ – „No dnes je tam nádherný kostel a je na něm napsáno, že na jeho stavbu nepřispěla EU ani vindru. Byl postaven z darů věřícch“ Vida, aktivitu obyčejných věřících ocení i komunisté.
Některým našim spoluobčanům vadí důvody, pro které byl sloup po Třicetileté válce vztyčen. Ve Švédech vidí něco jako osvoboditele. Švédové dobyli Hradčany, přesněji řečeno, jeden z obránců jim otevřel v noci bránu. Chovali se tam jako dobyvatelé: Odvezli sbírky, které tam shromáždil císař Rudolf II., dále našim panovníkům na reliéfech ve svatovítské katedrále zuráželi nosy, aby je potupili. Poláci jejich přítomnost taky hodnotí negativně. Po jejich odchodu Poláci přestoupili na katolickou víru. Polsko bylo před tím 100 let přvážně protestantské. Ve Švédsku byla povolena jiná víra než protestantská až v roce 1950, do té doby tam nemohl pobývat žádny katolík či žid. Nesdílím názor, že by byli lepší než Habsburkové.
