Toto platí pro všechny lidi, hlavně ty, kteří cestují do zahraničí. Dvojnásobně to však platí pro politiky cestující do zahraničí, na ty totiž číhají větší nebezpečí. Uvedu příklady.
Většina z nás si pamatuje, že koncem listopadu 1997 odjel tehdejší předseda vlády a šéf ODS Václav Klaus do Sarajeva a doma se děly věci. Ustál to, ale odtrhla se Unie svobody a měl zkrátka z toho nervy.
Bylo to myslím v r. 2009. Martin Bursík, mistr prostředního života (nebo životního prostředí, já si to pletu) odletěl někam daleko, myslím do jihovýchodní Asie a někdo doma odhalil, že něco není v pořádku s domy, které v Praze restituoval. Zdá se mi, že dlužil 1,5 milionu na daních. V tomto případě to nebylo třeba dále živit, v dalších volbách Bursík neuspěl.
A zcela nedávno dnešní předseda vlády si odletí na kus řeči za nějakým známým do USA a doma zatím začne mít opletačky jeho první sekundant Faltýnek.
Dá se proti tomu něco dělat? Samozřejmě, všechno je vymyšlené. V 70. letech minulého století k nám přijížděli různí vládcové z arabského světa a z jiných oblastí a ti mívali sebou kromě svity poradců i manželku a cca 20 dětí, všechno odrostlé chlapce. Manželka měla vlastní program, třeba návštěvu dětské nemocnice, ty děti šly s ní. To nebyly její děti, to byli nejstarší synové politiků, z jejichž strany hrozilo, že provedou politický převrat, když nejvyšší není doma. Čili byli to rukojmí. A jejich tátové věděli, že kdyby si něco dovolili, své syny by už neviděli. Jednoduché, že?
