Poměrně čerstvý bloger Jaroslav Holý tady otevřel toto téma a mně vytanuly na mysli vzpomínky. Jako kádrově nespolehlivý jsem nebyl v seznamu těch, kteří mohli do kapitalistických států.
Mohl jsem pouze do lido-demo, na Západ jsem vyjel až po roce 1989. Na prvou konferenci jsem jel do Itálie. Setkal jsem se tam s prof. Richterm z bývalé NDR, to byl jediný, kterého jsem znal osobně z nějakých akcí v táboře socializmu. Drželi jsme při sobě, oba jsme byli poprve na Západě. Několik dalších jsem znal podle jména z odborné literatury. Dal jsem se do řeči s prof. Cerjakem z Rakouska. Řekl jsem mu, že jsem četl jeho články a svěřil jsem se mu, že mám zítra přednášku a že je ve mně malá dušička. Chápavě se na mne usmál. Konference se konala v jednom zámku, jehož majitel pronajímal k takovýmto účelům zámecké prostory. Sekce, jejíž jednání jsem se účastnil, zasedala v knihovně. Byla krásně zařízená, ale byl tam obraz, na kterém kat přinášel na míse hlavu Jana Křtitele a podával ji Salome. V pozadí bylo vidět Herodiadu. Při pohledu na tento obraz mi naskakovala husí kůže. Přitom obraz visel přímo před řečnickým pultem. Druhý den jsem nastupoval k přednášce a v duchu jsem si opakoval: „Nesmíš se podívat na obraz před sebou!“ Postavil jsem se za řečnický pult a mrkl do publika. V prvé řadě na místě před řečnickým pultem seděl prof. Cerjak a usmíval se na mne. V tom okamžiku se mi vrátila odvaha. Dodnes si říkam, jak někteří lidé jsou neuvěřitelně hodní a taktní. Pro ně je to úplná maličkost: sednout si na vhodné místo a usmát se. Pro druhého to je ohromná pomoc.
