Několikrát se v mém životě stalo, že se nakupilo několik událostí, které jsem musel současně zvládat.
Právě taková situace nastala, když jsem končil bakalářské studium: V pondělí ráno jsem měl obhajovat bakalářskou práci a dělat státnici. V pátek před tím měla Jitka skládat maturitu a ve středu před tím tatínek zkolaboval se srdcem a skončil v nemocnici, ve které na jiném oddělení pracovala maminka. Týden před Jitčinou maturitou jsme si jen telefonovali, v úterý přestala Jitka brát telefony. Zvedla ho ve čtvrtek, mohl jsem jí krátce popřát úspěch. V pátek mi zavolala, že maturitu udělala na samé jedničky.
„Výborně, gratuluji!! Odpoledne to spolu půjdeme oslavit.“
„Musíš se učit na státnici.“
„Ty dvě, tři hodiny mne nezabijí. Kdy se sejdeme?“
Nechápal jsem. Jitka se vykrucovala, stále opakovala, že se musím učit, nakonec jsem jí umluvil, že souhlasila se schůzkou v sobotu v devět hodin dopoledne.
Těšil jsem se, až uvidím její tvář rozzářenou radostí. K mému překvapení přišla s vážnou tváří, nezačala se usmívat, ani když jsem ji objal a gratuloval.
Pozval jsem ji do cukrárny na kávu a zákusek a tam jsem to z ní dostal.
„Jsem v jiném stavu. V pondělí jdu na potrat,“ řekla mi.
„Co? Proč jsi mně nic neřekla?“ byl jsem zděšený.
„Máma tak chce,“ odpověděla tiše.
„Ale toto je naše věc, to musíme řešit my!“
„Mám před sebou celé studium na vysoké škole. To máma považuje za strašně důležité, protože táta od nás odešel, když si našel jednu inženýrku.“
Ten názor paní Grohmannové, totiž že ji manžel opustil, protože měla jen střední ekonomickou, a odstěhoval se k ženě, která měla vysokou školu ekonomickou, jsem již od ní slyšel a považoval jsem to za nesmysl. Spíš bych tipoval, že pan Grohmann od ní odešel, poněvadž Jitčina maminka je hodně autoritativní žena a asi ho příliš komandovala. Možná ta inženýrka byla mladší, rozhodně se k ní nenastěhoval kvůli tomu, že nová partnerka měla vysokou školu.
Přerušil jsem pana Lukáše:
„Možná paní Grohmanová pracovala s nějakou inženýrkou, která se nad ní vyvyšovala,“ řekl jsem.
„I to je možné,“ připustil pan Lukáš a pokračoval v přerušeném vyprávění:
To, jaký byl skutečný důvod odchodu pana Gromana od rodiny však v dané situaci bylo vedlejší. Důležité bylo najít řešení stavu, ve kterém jsme se ocitli.
„Podívej,“ řekl jsem „v pondělí, jak víš, udělám bakaláře, alespoň tak doufám, 1. srpna pak nastupuji ve strojírně Machmont do konstrukce. Magisterské studium budu dělat dálkově. Můj plat mi dovolí platit nájem za malý byt a živit nás i mimino. Uděláme si malou svatbu, ještě teď o prázdninách, seženeme si byt a ty nastoupíš na vysokou už jako Křišťanová. Až se bude blížit datum porodu, domluvíš si na jeden nebo na dva semestry studium podle individuálního plánu. Moje maminka si bude brát noční služby a přes den se nám o dítě postará. Tomu věřím, ta pro dítě dělá všechno. Ty jsi dobrá studentka, zvládneš studium i kojení současně.“ Tento můj návrh řešení situace jsem říkal důrazným hlasem, abych Jitku přesvědčil a doufal jsem, že ho Jitka přijme. Ta však k mému překvapení řekla:
„Už musím domu, máma přijde za chvíli z nákupu.“
Pochopil jsem, že její maminka jí zakázala se se mnou stýkat a že Jitka využila toho, že šla na nákup, a dovolila si tedy porušit matčin zákaz. Doprovodil jsem ji domů, cestou jsem opakoval a dále rozvíjel můj plán a zakončil jsem to slovy:
„Zítra je neděle, po obědě přijdu požádat o tvoji ruku.“ Zdálo se mi, že byla potěšena, trochu se usmála.
V neděli po obědě jsem u nich zazvonil. Jitka přišla otevřít a výraz její tváře říkal, že jdu nevhod. Statečně jsem však vstoupil do předsíně a současně se v předsíni objevila i její maminka. Matčina kamenná tvář říkala, že dále nemohu. Hned v předsíni jsem tedy řekl, pokud možno slavnostním tónem:
„Vážená a milá paní Grohmanová, žádám vás o ruku vaši dcery Jitky, kterou miluji a chci s ní vytvořit nerozlučnou manželskou dvojici.“
Snažil jsem se jí předat kytici, dala však ruce za záda a její kamenná tvář vyštěkla rozkaz:
„Odejděte!“
Vteřinku jsem zaváhal, co mám odpovědět nebo udělat, nemám dar výřečnosti. Pak jsem zvolal:
„Jde přeci o živé dítě…“
„Ven!!“ vykřikla, otevřela dveře a začala mne vytlačovat na chodbu. Usoudil jsem, že je marné cokoliv dál dělat. Při odchodu jsem ještě stihl položit kytici na botník vedle dveří a už za mnou ty dveře zabouchly. Když jsem šel po schodech dolů (Grohmannovi bydleli v prvém poschodí), dveře bytu se ještě jednou otevřely a u nohou mi přistála kytice. Nechal jsem ji tam ležet. Pomalým krokem jsem šel na zastávku autobusu a jel jsem do nemocnice navštívit tatínka. Z nemocnice jsem šel domů pěšky a promyslel jsem si, co dále. Rozhodl jsem se to ještě nevzdat. Budu dál bojovat.
V pondělí ráno jsem už po šesté hodině stál na autobusové zastávce, ze které musela Jitka, zřejmě doprovázena maminkou, odjet do nemocnice. Schoval jsem se v čekárně, aby mě neviděly, až budou přicházet. Naplánoval jsem si, že Jitku chytnu za ruku a odvedu ji sebou. Nejprve půjdeme do školy, protože v 9 hodin mám obhajobu bakalářské práce a státnici. Pak půjdeme k nám. Všechno vysvětlím mamince. Ta nepochybně bude souhlasit s tím, aby Jitka zůstala u nás do doby, než se vezmeme a než si najdeme vlastní byt.
Bohužel: sedmá hodina minula, půl osmé, osm hodin, Jitka stále nepřicházela a já jsem musel odjet do školy na státnice.
Pan Lukáš se odmlčel.
Po chvilce jsem přerušil ticho:
„Jak jste mohl v takovémto stavu dělat státnice?!“
„Naštěstí, když dostanu příklad nebo otázku, soustředím se na řešení nebo na odpověď a zapomenu na osobní problémy. Obhajobu i státnici jsem zvládl dobře.“
Po krátké odmlce pak pokračoval.
Byla to pro mě životní prohra, nejtěžší, jakou jsem kdy zažil. Naštěstí maminka si moji zamlklost vykládala jako důsledek přípravy na obhajobu a také jako projev starostí o tatínka, jehož stav se nelepšil. Po několika dnech se tatínek vrátil z nemocnice. Rodičům jsem řekl, že jsem se s Jitkou rozešel a že nechci vysvětlovat detaily. Rodiče to přijali a nevyptávali se mě na podrobnosti. O týden později jsem zavezl tatínka autem k příbuzným na venkov a pak jsme i s maminkou jeli na 14 dnů na Šumavu. Já jsem se však velmi těžce vyrovnával s rozchodem, to rodiče na mně museli vidět. 1. srpna jsem nastoupil do práce a ta mne zcela pohltila. Dostával jsem úkoly a musel jsem ukázat, že na ně stačím. Cestou domů však na mne vždy těžce dolehla bolest z rozchodu. Když mně pak koncem října Jitka zavolala, že má dva lístky na koncert, neváhal jsem ani minutu a kývnul jsem.
Cestou z koncertu mi Jitka řekla:
„Uplynulé tři měsíce vymažeme ze svých životů. Nebudeme o nich mluvit.“
„Souhlasím. Měl bych však přeci jeden dotaz: V pondělí ráno po nevydařeném požádání o tvoji ruku jsem čekal marně na autobusové zastávce. Chtěl jsem udělat poslední zoufalý pokus zvrátit vaše rozhodnutí, či spíše rozhodnutí tvé maminky. Jak jste mi proklouzly?“
„Máma požádala kolegu z práce, aby nás do nemocnice odvezl autem. O půl sedmé stál na parkovišti za domem. My jsme vyšli z našeho domu zadním vchodem k parkovišti a nasedli jsme k němu do auta. Máma mně odevzdala na gynekologii a odjela do práce.“
„Aha, proto jste mi unikly.“ Pak jsem dodal: „Souhlasím, vymažeme to.“
A více jsme se k tomu všemu nevraceli. Udělali jsme tlustou čáru za minulostí. Dnes vím, že je marné snažit na něco zapomenout, ono se to ve svůj čas stejně přihlásí.
