Po této ráně Irena se ani nesnažila skrývat to, že pije. Přestala chodit do fitcentra, do kosmetického salonu a přestala o sebe dbát.
Probíral jsem to s doktorem Týneckým.
„Je zralá na protialkoholní léčbu,“ řekl mi. „Bylo by sice možné ji tam dostlat i proti její vůli, v tom případě by však naděje na vyléčení byly malá. Snažte se, aby tam šla z vlastního rozhodnutí. A ještě něco: Měla by změnit zaměstnání! Říkáte, že jí rozčiluje nějaká konkurentka Tereza. Nevidím jinou možnost, jak se zbavit tohoto zdroje stresů, než tak, že paní Irena z podniku odejde.“ Rady to byly jistě dobré, ale jejich realizace mi připadala nad moje síly.
Největší problém jsem měl, jak vše vysvětlit dětem. René měl v té době 16 let a Anetka 12 let. Usoudil jsem, že jsou dost velké, aby vše pochopili. Řekl jsem jim, že maminka je alkoholička a že je to nemoc. Důležité je, aby se maminka sama rozhodla jít do léčebny. Řekl jsem jim také, že je možné jí tam dostat i bez jejího souhlasu, ale v takovém případě je naděje na uzdravení jen malá, proto ji musíme přesvědčit, aby tam šla z vlastního rozhodnutí. Děti věděly, že když jsem mamince řekl:
„Měla bys nastoupit do léčebny,“ tak mi odpověděla:
„Mám to pod kontrolou.“
Před tím jsem tak asi dvakrát za týden dělal navečer s dětmi společnou modlitbu. Probrali jsme při ní všechny události uplynulého dne, poděkovali za vše dobré, co nás potkalo, přečetl jsem vhodný žalm, když byl dlouhý, tak jenom část, a poprosili jsme o sílu a požehnání do příštího dne a probrali, co nás v něm čeká. Něco podobného jsem znal z domova, jen tatínek používal kralický překlad a já jsem používal ekumenický překlad Písma. Nyní jsme se začali modlit každý večer a naše prosby byly hlavně za uzdravení maminky a za to, aby se rozhodla jít do léčebny. A ještě jednu změnu jsem udělal. Dříve jsem vybíral hlavně žalmy oslavující a chválící Hospodina, nyní jsem dával přednost žalmům s naléhavými prosbami a posléze, když už mě situace hodně zdeptala, jsem volil žalmy, které odpovídaly mému duševnímu rozpoložení: byl jsem na pokraji sil. Když jsem jednou vybral 6. žalm a asi moc procítěně jsem říkal slova: Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože, Anetka mě pohladila po tváři a řekla:
„Tati neboj, to bude dobré.“
Něco podobného se opakovalo, když mi v 38. žalmu šla ze srdce slova: Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím. Tenkrát mě podobnými slovy utěšoval René. Já jsem doufal, že společnou modlitbou pomůžu dětem, aby se vyrovnaly se skutečností, že maminka pije. Ukázalo se, že při společné modlitbě děti pomáhají mně, abych to dokázal snést. Děti totiž měly kamarády, skaut, hudebku a další aktivity, snadněji se vyrovnávaly s tím, že máma přestává plnit svou funkci.
Brzy se k nám připojila i Irenina maminka a modlila se s námi. Často se nad Irenou rozplakala a říkala:
„To má po tatínkovi.“
Irenina maminka v té době ukončila práci a nastoupila do důchodu. Přebrala současně i péči o naši domácnost, Irena totiž čím dál více zanedbávala svoje povinnosti.
Jednou mně zavolal k sobě Tomáš Kolařík, tedy náš technický ředitel a někdejší můj zástupce, kterého jsem doporučil na funkci technického ředitele. Tomáš mi řekl:
„Asi víš, že mám být jmenován generálním ředitelem.“
„Ano, slyšel jsem o tom.“
„Chci, abys ty šel na místo technického ředitele. Doufám, že máš už dosti velké děti, že se bez tebe obejdou?“
„Pokud jde o děti, už by to nebyla překážka.“
„Takže to bereš.“
Po příchodu domů jsem řekl Ireně:
„Tomáš Kolařík půjde na místo generálního ředitele a já budu dělat technického ředitele.“ Podle toho, že před několika lety byla velice rozhořčená, když jsem tehdy místo technického ředitele odmítl, jsem čekal, že nyní Irena zajásá. Místo toho však jenom řekla:
„Hm,“ a více jí to nezajímalo.
I tentokrát jsem opravdu uvažoval, zda to nemám odmítnout. Říkal jsem sice, že v práci dokážu zapomenout na problémy doma a zcela se zaměřím na pracovní problematiku. V té době mě však situace doma tak deptala, že jsem si vážně kladl otázku, zda se v práci dokážu od toho oprostit a zda mám nabízené místo vzít. Zdálo se mi, že jsem na konci svých sil a že to nezvládnu. Nakonec jsem si řekl, že budu spoléhat na Boží pomoc.
Nečekaně mi napsal dlouhý mail Jaromír. Zmiňoval se o tom, že po odchodu jeho tatínka do důchodu se Jaromírovo postavení v jejich firmě zhoršovalo. Když pak začali dělat reorganizaci firmy, Jaromír odešel a nastoupil u jedné firmy v Brně. Už dříve se mi svěřoval, že by rád konečně našel stálou partnerku. Teď se mu zdá, že se mu to podařilo. Našel si v Brně rozvedenou ženu Dominiku se dvěma dětmi: dcera 14 let, syn 11 let. A ptal se mě, co o tom soudím. Když jsme byli mladší, měl Jaromír tendenci mě poučovat, protože byl o rok starší než já. Překvapilo mne proto, že teď chce znát moje mínění a chce se se mnou radit. Odpověděl jsem mu, že jsem konstruktér, kdyby šlo o pohon stroje, dokázal bych mu poradit, jestli má použít momentový motor, krokový motor nebo asynchronní motor s převodovkou, tomu, že rozumím. Pokud však jde o volbu partnera, tak bohužel, nejsem psycholog ani podobný odborník. Myslel jsem, že neodpoví. Odpověděl však a vysvětloval, že se mu zdá, že dobu vhodnou pro zplození vlastních potomků, už prošvihl. Domnívá se, že ty dvě děti od Dominky by ho přijaly jako otce. Namítl jsem, že mají přece vlastního otce. Jaromír odpověděl, že jejich otec žije na druhém konci republiky, že se s ním vidí párkrát za rok. On by byl naopak stále s nimi a zaplatil by jim pěknou dovolenou. Já jsem mu namítl, že otcem se stává tím, že v dětství malého človíčka vodí za ruku, zvedne ho, když upadne, chrání ho před velkým psem a vypravuje pohádky. Když zaplatí dovolenou školákovi, bude sponzorem, jistě vítaným, ale nic víc než sponzorem. Jaromír namítal, že na takové dovolené by měli jistě spoustu společných zážitků a nějaké pouto by mezi nimi vzniklo. Znovu jsem opakoval, že pokud jejich pravý otec žije a má své děti zájem, budou brát Jaromíra spíše jako staršího kamaráda. Snad časem, když poznají, že je může podržet v nějaké kritické situaci, budou ho považovat za něco více. Po čase jsem vycítil, že už je rozhodnutý, tak jsem mu dal alespoň jednu radu: Ať si dá bacha na vyženěnou dceru, stávají se případy, že v době puberty má dcera často konflikty s matkou a někdy dostane nápad, že se své matce pomstí tak, že jí svede partnera, čímž značně zkomplikuje vztahy ve vznikající rodině, Kupodivu mi Jaromír za tuto radu poděkoval a to bez ironie. A já jsem si nakonec uvědomil, že tím, že mne Jaromír zatáhl do řešení svých problémů, nevěnoval jsem se tolik řešení svých vlastních problémů a snadněji jsem zase překonal další období.
Pak se krátce po sobě seběhly dvě události.
Irenin šéf Konopka skončil a odešel do penze. Neumožnili mu ve funkci pokračovat, jak si přál. To, že před časem prosadil, aby na veletrhu byla ve stánku jeho někdejší milenka, nyní alkoholička, nebylo zapomenuto. Na jeho místo byl jmenován Volf. Neuplynul snad ani týden od jeho jmenování, když si Volf pozval Irenu do kanceláře. Tam už seděl personalista a zástupce odborové organizace. Když Irena vstoupila, Volf řekl:
„Paní Křišťanová, mám vážné podezření, že jste pod vlivem alkoholu. Jste ochotna podstoupit dechovou zkoušku?“ zeptal se, a položil před ní přístroj alkotest.
„Odmítám,“ odpověděla Irena.
„Sepíšeme protokol a uvedeme, že jste odmítla dechovou zkoušku. Zároveň vám oznamuji, že pokud ještě jednou budou na vás v práci vidět známky opilosti, okamžitě s vámi ukončíme pracovní poměr.“
Na Irenu to zapůsobilo a z práce pak přicházela střízlivá. Dokonce zase začala jezdit do práce autem. Bohužel doma po příchodu z práce zase něco vypila. Lahev měla dobře ukrytou, abych ji nenašel.
Netrvalo to však dlouho a cestou z práce zavinila havárii. Test na alkohol byl pozitivní. Já se domnívám, že v práci měla někde ve skříni schovanou lahev a že to už nemohla vydržet a před odchodem se napila. Irena byla při této havárii zraněná a ležela v nemocnici a podstoupila dvě operace. Při tom se u ní objevily abstinenční příznaky. Po několika dnech vyslovila přání nastoupit protialkoholní léčbu. Podařilo se to vyřídit tak, že po ukončení hospitalizace a rehabilitacích jsem ji odvezl na protialkoholní léčbu. Jsou situace, kdy žena rozbije vlastní vinou auto a člověk za to v duchu děkuje.
Když jsem ji přivezl do léčebny a podíval se na ní, než se za ní zavřely vstupní dveře léčebny, uvědomil jsem si, co s ní udělaly tři roky života ve stresu způsobené tím, že jí Tereza sesadila z piedestalu. Tři roky pití, tři roky bez fit center a salonů krásy a taky prodělaný přechod a nakonec hospitalizace po havárii. Málem mi vstoupily slzy do očí, když mi došlo, že ta půvabná štíhlá modelka je nenávratně v minulosti. Jen deset let jsem měl ženu, za kterou se všichni chlapi otáčeli.
