Po svatbě u mě zase došlo ke kumulaci událostí. Několik dnů po svatbě mi v práci řekla Jolana, spolužačka Jitky a Ireny:
„Musím jít k Jitce zalít květiny. Jitka je na psychiatrii.“
„Jitce chodila zalévat květiny maminka, pokud vím,“ namítl jsem.
„Jitka se hodně pohádala s matkou, nemoha spát a všeho se děsila. Proto šla na psychiatrii a dala klíče mně a nikoliv mámě.“
Za několik dnů mi Jolana sdělovala:
„Paní Grohmanová je v nemocnici.“
„Co se jí stalo?“ zeptal jsem se.
„Porazilo jí auto. Stmívalo se a ona přecházela ulici mimo přechod v místě, kde nesvítilo pouliční osvětlení.“
„Jak vážná má zranění:“
„Nevím, leží na JIPce.“
„A kdo jí bude zalévat květiny?“
„Tak to už vůbec nevím.“
Vrtalo mi to hlavou, paní Grohmanová kromě Jitky skutečně nikoho neměla. „Neměl bych se jí nabídnout?“ napadlo mě. Zeptal jsem se tatínka. Ten se chvíli zamyslel a pak mi řekl:
„Ve filmu Vesničko má středisková se říká: Jestli je někdo jediný, kdo to může udělat, tak ten to udělat musí! Zajdi tedy za ní do nemocnice, vezmi nějaký džus, zeptej se jí, jak se jí daří, a nabídni se, že jí pomůžeš vyřešit zalévání kytek. Hovoru o minulosti se vyhýbej!“ A já jsem se podle toho zachoval.
Paní Grohmanová, když mě uviděla vstoupit do pokoje, byla překvapená nebo spíše vyděšená. Nevěděla, co po ní budu chtít. Když zjistila, že jsem jí přinesl džus a nabízím se, že jí pomohu vyřešit zalévání kytek, uklidnila se. Vyřešilo jsme to takto: Paní Grohmanová mi dala klíče od bytu, zavolala dvěma sousedkám, že budu v jejím bytě zítra v šest večer. Sousedky přijdou, rozeberou si květiny a budou o ně pečovat, dokud se majitelka květin nevrátí z nemocnice.
„Ještě bych potřebovala zaplatit pojištění bytu.“
„Tak já pozítří přijdu, přinesu notebook a uděláme tady převod.“
„Vezměte ze skříňky v obýváku složku s nápisem POJISTKY a přineste ji taky. Budu to k tomu potřebovat.“
Při odchodu mně zastavila sestřička:
„Vy jdete od paní Grohmanové?“ ptala se.
„Ano.“
„Nemohla bych vás napsat jako kontaktní osobu?“
„Ale paní Grohmanová má dceru Jitku, tu tam napište.“
„Ano, tu paní Grohmanová uvedla. Já jsem tam zkoušela volat, poněvadž pacienti po operaci často popletou telefonní číslo. Telefon zvedla sestra na psychiatrii a řekla mi, že mě mladou paní Grohmanovou nemohou dát.“
Dal jsem jí tedy kontakt na mne.
„Nemusíte mít obavy, paní Grohmanová má dobrou prognózu. To jen já chci mít všechno v pořádku pro všechny případy. Zrovna před týdnem se stalo, že nám zde zemřel pacient a na čísle, na kterém měla být kontaktní osoba, se nikdo nehlásil,“ uklidnila mě sestřička.
Za dva dny jsem přišel a přinesl jsem notebook a džus. Paní Grohmanová zaplatila pojistku a řekla:
„Tím džusem jste mně potěšil. Čaj, který nám tady dávají, mi nechutná.“
Za pár dnů jsem jí tedy opět přinesl džus a hroznové víno.
„Zítra mě přeloží na normální pokoj,“ řekla mi paní Grohmanová.
Týden jsem se nedostal k tomu, abych paní Grohmanovou navštívil. Když jsem tam konečně šel, zastavila mě na chodbě sestra:
„Nevyrušujte ji. Paní Gohmanová má zápal plic, má vysoké teploty, teď konečně usnula.“
Otočil jsem se a šel jsem domů. Za dva dny jsem měl telefonát, že paní Grohmanová zemřela, ať zajistím pohřeb.
Zavolal jsem prvně na psychiatrii ošetřujícímu lékaři:
„Vaší pacientce paní Jitce Grohmanové (Jitka se po rozvodu vrátila k dívčímu jménu) zemřela maminka. Může se postarat o zajištění pohřbu?“
„To v žádném případě po ní nemůžete chtít,“ řekl mi lékař.
„Dovolíte jí alespoň, aby se zúčastnila pohřbu své maminky?“
„To asi ano,“ souhlasil lékař.
„Tak já požádám její kamarádku Jolanu, aby ji přivezla a odvezla na pohřeb a aby jí zajistila vhodné šaty a kytici. Ona to jistě udělá.“
Pak jsem zavolal do Hradce Králové panu Cvrlíkovi, bratru paní Grohmanové:
„Asi ještě nevíte, že vaše sestra zemřela.“
„Ne, to nevím,“ řekl překvapeně. „Na co zemřela?“
Stručně jsem mu to vylíčil a pak jsem se zeptal:
„Jste ochoten zařídit její pohřeb?“
„To snad zařídí Jitka?!“
„Ta bohužel, nemůže, je taky v léčení.“
„A kde? Co s ní je?“
„To by bylo na delší povídání, na to teď nemám čas. Jde mi o to, kdo zajití pohřeb paní Grohmanové.“
„To já nemohu, měl jsem infarkt a jsem v rekonvalescenci po by-passu.“
„Tak to asi nakonec zbude na mě. Ještě mně řekněte jednu věc. Paní Grohmanová byla členkou Československé církve husitské?“
„No, byla tam pokřtěna, měla tam i svatbu, ale to bylo myslím naposled, kdy ten kostel navštívila.“
„Mám požádat faráře té církve, aby provedl rozloučení?“
„To ne.“
„Dobře, zařídím se podle toho. Pošlu vám parte. Na shledanou.“
Nakonec jsem zavolal panu Grohmanovi, jejímu bývalému manželovi. Taky pro něho to byla novinka, že jeho někdejší žena utrpěla úraz, a nakonec zemřela. Taky se divil, že pohřeb zařizuji já, protože nevěděl ani to, že jeho vlastní dcera je v ústavu. Pohřbu se nezúčastnil. Zda to bylo jeho rozhodnutí nebo rozhodnutí jeho nynější ženy, nevím.
Pak jsme udělali společnou poradu: tatínek, obě maminky, Irena a já. Došli jsme k závěru, že Irenina maminka se pohřbu nezúčastní. Jednak paní Grohmanovou viděla před léty asi dvakrát na schůzi rodičů na ekonomické škole a blíže se s ní neznala, jednak proto, že bude v té době v práci. Tatínek řekl, že se pohřbu zúčastní, i když je velmi slabý. Účast na pohřbu bere jako gesto, že vše odpouští, pokud někdy mezi nimi došlo k nedorozumění. Ovšem po pohřbu hned odejde. To bylo směrné i pro nás.
Jolana vyhověla mé žádosti. Vzala černé šaty, zajela pro Jitku do ústavu, pomohla ji obléct, přivezla ji na pohřeb, kde se s ní a s ostatními spolužačkami posadily do přední řady, a nakonec Jitku zase odvezla. Jinak byla na pohřbu jen hrstka lidí.
Po pohřbu nikdo z nás nešel Jitce kondolovat. Bylo to i v souladu s doporučením ošetřujícího lékaře, který řekl Jolaně, že se nemá s nikým po pohřbu dlouho zdržovat a má ji hned přivézt nazpět.
Jitka pobyla ještě nějakou doby na psychiatrii. Vrátila se v dobrém stavu, zase jsem slýchal od Jolany, jaké aktivity jejich parta provádí: společné výlety s dětmi, oslavy narozenin u dětí...
Pro mého tatínka byla účast na pohřbu poslední cestou ven, pak už jen polehával a za necelé tři týdny zemřel. Jeho pohřeb zorganizoval Jakub. Kostel byl plný, ze Spojených států přiletěl i David. Řekl mi:
„Když jsem odlétal do Spojených států a tatínek se dlouho se mnou loučil, začal jsem tušit, že se už spolu živí na této zemi nesetkáme. I z rozhovorů, které jsme mívali na skypu, jsem cítil, že mu ubývá sil. Když jsi mě zval na svatbu, odmítl jsem, tušil jsem, že už tu tatínek dlouho nebude. Usoudil jsem, že pojedu na pohřeb.“
Teta Alžběta se hned po pohřbu loučila.
„Já jsem mamince neřekla že Jenda zemřel, spěchám proto domů, aby se mě nevyptávala, kde jsem tak dlouho byla.“
O tři dny později babička zemřela. Pohřeb jsme uspěchali, aby ho těsně před odletem stihl i David. Teta Alžběta nám po pohřbu řekla:
„Když jsem se vrátila z bratrova pohřbu, maminka si povzdechla: Tak Jeníček už nežije. Byla jsem překvapena, nikdo jsme si nebyli vědomi toho, že bychom se prořekli. Netuším, jak to mohla vědět.“
