V následující povídce je do vyprávění vypravěče vloženo vyprávění pana Lukáše. Každé vyprávění je psáno odlišným typem písma.
Nazývám ho pan Lukáš, poněvadž je na jedné straně o generaci mladší než já, na druhé straně si ho vážím. I když není hezoun, z jeho tváře a vysoké postavy vyzařuje vrozená inteligence a slušnost. Před několika dny se tento pan Lukáš v hospodě u Franty zmínil, že pojede na návštěvu do psychiatrické léčebny. Prvně musím vysvětlit, že hospoda u Franty není žádná oficiální hospoda, ale polovina dvojgaráže. Franta má jedno auto, ve druhé polovině garáže má stůl a několik židlí. A vedle je bednička s lahváčema. Je tam ještě televize, a to je vše. Na naši ulici jsou domky, které postavili naši rodiče či prarodiče vlastníma rukama, protože za minulého režimu to jinak nešlo. Většina z nás po rodičích krom domků podědila i to, že celé odpoledne pracujeme na zahradě nebo něco natíráme na domku nebo alespoň umýváme auto. Navečer se pak mnozí z nás zastaví u Franty, vezmeme si lahev piva, do krabičky dáme příslušný obnos za lahev piva a společně se podíváme na zprávy a pak se rozejdeme. Pan Lukáš přichází mezi nás jen občas. Vlastně jen tehdy, když něco potřebuje. V hospodě u Franty se totiž dozví, kde získat elektrikáře a kde instalatéra nebo kde si půjčit dlouhý žebřík a kde lešení. Tentokrát to zafungovalo jako dopravní dispečink. Domluvili jsme se, že mne pan Lukáš v sobotu vezme s sebou autem na návštěvu do psychiatrické léčebny, kde chci navštívit neteř. Já v mém věku už neřídím auto, řidičák mi vzali kvůli očím již před několika lety.
„Tak jedete za manželkou?“ zahájil jsem v sobotu ráno rozhovor, jen co jsem se usadil vedle pana Lukáše a auto se rozjelo.
„No, já mám manželky dvě. Tedy postupně, s jednou jsem se rozvedl a mám druhou.“
To mně překvapilo. Pan Lukáš je velice spořádaný člověk, v podniku zastává významné místo, má dvě dobře vychované děti a nikdy nepoužívá hrubá slova. Proto jsem řekl:
„To mne u vás udivuje. Vím, že váš tatínek byl evangelickým pastorem a vy jste zásadový člověk.“
„I takového člověka může potkat ledasco.“ Pan Lukáš se chvíli zamyslel a pak začal vypravovat.
Jednou jsem jako student vysoké školy zašel s kamarádem Jaromírem na ples střední ekonomické školy. Jaromír byl o rok starší než já, byl však menší než já. Se svojí maminkou, vždy vkusně upravenou blondýnkou, se pravidelně účastnil bohoslužeb našeho sboru a navštěvoval nedělní školu. Jeho tatínek byl za minulého režimu ředitelem jednoho podniku a přicházel do sboru jen o svátcích. Po změně režimu Jaromírův tatínek s několika kolegy privatizovali podnik, ve kterém pracovali, a ve sboru se od té doby snad neukázal.
Spolu s Jaromírem jsme tedy byli na plese. U sousedního stolu seděla parta dívek, zřejmě jedna třída. V čele seděla Jana, která měla vedle sebe berličku, byla nějaká postižená. Netancovala, ale tu třídu organizovala. Ostatní spolužačky její autoritu braly. Když přišel neznámý kluk, prvně ho Jana prokádrovala a pak si mohl vybrat některou dívku k tanci. Na opačném konci stolu seděla královna krásy. To muselo napadnout každého, kdo se na ni podíval: Krásné tělo a půvabná tvář, výrazné černé oči a vlasy byly asi přirozeně černé a kontrastovaly s bílou jemnou pletí. Brzy jsme pochytili, že se jmenuje Irena. Vedle ní seděla zřejmě její kamarádka. Vypadala docela obyčejně, špinavá blondýnka, ale bylo ji nejvíce slyšet. Stále vše glosovala a ostatní dívky často vyprskly smíchy.
„Nezajdeš pro tu Miss?“ obrátil se na mne Jaromír.
„Si děláš legraci. Vím, že ta k sobě hledá někoho s reprezentační vizáží. K tomu mám daleko, já jsem realista. Na takovou bych si nedovolil ani pomyslet.“
„Nepodceňuj se. Jaké ani pomyslet? Klidně můžeš počkat, až ona projeví zájem o tebe!“
„Tak toho se nedočkám.“
„A proč ne? Může hledat muže s dobrým postavením, může hledat otce svých budoucích dětí…“
„Jdu pro tu bavičku.,“ utnul jsem nereálný rozhovor. „Já jsem dar výřečnosti nepobral. Brzy mi dojdou témata rozhovoru, obzvlášť s děvčaty. Ta je taková upovídaná, třeba s ní nebude řeč váznout.“ Skutečně, ve škole u zkoušek trému nemám, při rozhovoru s dívkami ano. Čím jich je méně, tím je to horší. Když je jen jedna, stěží doluji ze sebe slovo.
Přišel jsem ke stolu s děvčaty. Jana na mne ukázala:
„Pojď sem. Jak se jmenuješ?“
„Lukáš.“
„Příjmení?“
„Křišťan.“
„Co děláš?“
„Studují strojní fakultu.“
„Jaký máš prospěch?“
„Dobrý.“
„Patříš mezi nejlepší?“
„Ano.“
„S kterou holkou chceš tancovat?“
Ukázal jsem na tu upovídanou.
„Jitka. Jitka Grohmanová. Premiantka naší třídy. Vy šprti se asi nacházíte po čichu.“ Jana skončila výslech a pokynula mi, že mohu jít s Jitkou tancovat.
Správně jsem tipoval. Tancovalo se nám spolu dobře, hovor nevázl. Ta krasavice, vedle které seděla, byla skutečně její nejlepší kamarádky Irena Štěrbová. Tancoval jsem s Jitkou několikrát. Kromě Jitky jsem samozřejmě tancoval i s jiným , hlavně s těmi od vedlejšího stolu. Tedy s těmi vyššími. Jak vidíte, jsem vysoké postavy, k tanci jsem nikdy nevyzval dívku, která nemá, řekněme alespoň 165 cm. Například jsem tancoval s další Jitčinou spolužačkou Jolanou, se kterou jsem se později setkal v zaměstnání, dodnes děláme u stejné firmy. S Irenou jsem netancoval, mírou by mi sice vyhovovala, ale jednak Jana Ireně vedla pořadník zájemců, jednak bych asi ze sebe nedostal kloudnou větu. Nejvíce jsem tancoval s Jitkou. Zjistili jsme, že se shodneme na zálibě v hudbě country a folku. Domluvili jsme se, že si spolu zajdeme na koncert. Řekl jsem jí, že můj tatínek je pastor a maminka sestřičkou v nemocnici. Ona mi řekla, že byla pokřtěna v Církvi československé husitské, že její maminka je účetní a tatínek od nich odešel, když byl malá. Většinu z toho jsme si tedy řekli, když jsem ji doprovázel z plesu domů.
Začali jsme spolu chodit.
Za několik měsíců Jaromír zajistil na víkend rekreační objekt, který patřil k firmě, kterou jeho tatínek privatizoval. Pozval mně, Jitku, Irenu a další kamarády. Řekl jsem mu rovnou:
„Jaromíre, pojedu za podmínky, že my dva budeme spolu spát na pokoji. Víš, že jsem vychován v zásadě, že se sexuálním stykem se začíná až po svatbě.“
„Že si děláš takové starosti.“ odpověděl mi Jaromír.
Jeli jsme tedy na tu chatu. Po večeři se chvíli tancovalo při magneťáku. Irena tam žádného kluka neměla. Když jsme skončili, objevil se tam mladý profesor matematiky, který učil na ekonomce, a šel s Irenou na pokoj. Jitka si vzala pyžamo, šla a zaklepala na náš pokoj. Byl jsem na něm sám, poněvadž Jaromír někam odešel.
„To jsme si nedomluvili,“ řekl jsem.
„Ty mně nemáš rád?“ zeptala se Jitka a já jsem ji pustil na pokoj.
Nebyla už panna.
Pak jsme se často scházeli u Jitky v bytě, když Jitčina maminka nebyla doma. Před tím mě Jitka však představila své mamince. Byl jsem překvapen elegancí paní Grohmanové. Prvně na ní upoutala skoro červená barva vlasů, pak elegantní oblečení a elegantní doplňky. Nepřipadalo mně, že by Jitka byla na ni podobná. Vím, že mužské oči neumějí nalézt podobu, Možná, kdyby se na ně podívala žena, ta by našla shodné rysy. Měl jsem potom obavy, jestli Jitka nebude zklamaná, až ji představím mým rodičům. Ti se oblékají střízlivě a maminka si nechala obarvit vlasy na černo jen proto, aby zakryla šediny. Dopadlo to však dobře. Rodičům se Jitka líbila a Jitku zaujal hlavně můj tatínek.
