Objevují se tady blogy o matematice od fundovaných odborníků. Těm si nedovolím konkurovat, přidám tady spíše jen poznámky vycházející z praxe.
Že nepřesná terminologie může vést k nedorozumění, to je dostatečně známé. Nejinak je tomu i v matematice. Když na můj odhad: „To by mohlo stát tak 500 Kč“ uslyším odpověď: „Připrav si jednou tolik!“ pak nevím, kolik si mám připravit, protože 1 x 500 = 500. Výraz „jedenkrát víc“ jsem slyšel mnohokrát. Patrně mluvčí tím chce říci, že to je ještě jedna stejná částka k řečené částce. Pak ale nevím, kolik má stejná osoba na mysli, když řekne: „dvakrát víc“. Že by tím mínila třikrát víc?
Asi mnoho lidí potahá za uši výraz „větší polovina“. Traduje se, že jedna učitelka na tom bazírovala. Jednou prý hubovala žákům: „Nejméně pětkrát jsem vám už říkala, že obě poloviny musí být stejné a větší polovina z vás to ještě nepochopila.“
Když jsme u těch učitelek, tak jedna prý probírala se žáky kladná a záporná čísla a učila je s tím počítat. Nakonec došlo na příklady: „Tak děti, vyjede autobus bez cestujících. Na první zastávce nasedne pět osob. Na druhé zastávce vystoupí osm osob. Kolik osob musí na třetí zastávce přistoupit, aby autobus byl prázdný?“
To, že v obou anekdotách vystupují učitelky, je pouze odrazem feminizace školství. Kdybychom měli učitele, dočkali bychom se možná ještě více perliček.
Vzpomínám se, že když jsme se začali ve škole učit rovnice, velmi se mi líbily výrazy „neznámá“ a „hledat neznámou“. Patrně proto mne bavilo řešit rovnice, připadal jsem si jako detektiv hledající neznámého pachatele. Asi podobně na tom byl Jára Cimrman, protože ten vymyslel, že soustava rovnic o dvou neznámých se řeší tak, že obě neznámé se převedou na jednu stranu a nazval to „metoda seznámení neznámých“.
Vzpomínám si také, jak na konci mé kariéry se mi zalíbila metoda konečných prvků, která k nám tehdy dorazila. Přesněji, dorazily k nám programy, které umožnily její využívání. Líbila se mi ze dvou důvodů: Jednak je mi sympatické slovo „konečný“, naproti tomu při slově „nekonečný“ poněkud znejistím nebo dokonce pocítím slabé mrazení v zádech. Druhý důvod byl ten, že nám tato metoda umožnila řešit parciální diferenciální rovnice, které popisují plastickou deformaci, a výsledkem byly pěkné barevné obrázky, například:
Závěrem dodávám, že dnes jsou k dispozici mnohem výkonnější počítače, používají se mnohem hustší sítě a dělící linie oblastí pak není tak kostrbatá.
