Při vzniku našeho státu před 100 lety bylo více nejasností ohledně hranic. Největší spornou částí byla hranice s Maďarskem. Významný byl také spor s nově vzniklým Polskem o Těšínsko.
V Těšínském knížectví vládla těšínská větev Piastovců, která vymřela v r. 1653 a toto knížectví připadlo jako odúmrť Janu Lucemburskému. O to se opírala česká strana. Polská strana poukazovala na to, že většinu obyvatel Těšínska tvoří Poláci. K české národnosti se tam hlásili obyvatelé měst, obyvatelé vesnic se považovali za Poláky. Těšínsko obsadilo polské vojsko. Bylo dohodnuto, že situaci bude řešit mírová konference velmocí, do té doby se obě strany zdrží jakýchkoliv akcí. Polská strana se chystala provést na tomto území volby, což česká strana brala jako porušení dohody a poslala na Těšínsko vojsko. Jednotky tvořené ostřílenými legionáři rychle postupovaly, účastníci konference jednající o poválečném uspořádání přikázali akci ukončit. Během těchto třenic byli i mrtví. Čechy pochovávali na hřbitově v Orlové, je jich tam 53, padlé Poláky pochovávali ve Stonavě, napočítal jsem na pomníku 36 jmen. Pamětníci mi za mého mládí říkali, že většinu mrtvých mají na svědomí nepravidelné bojůvky. Nakonec situaci řešila konference ministrů zahraničí ve Spa v Belgii. Její jednání prý ovlivnil Beneš tak, že se setkal se všemi poradci jednajících ministrů a těm vysvětlil, že uplatnění národnostního principu by bylo nerozumné, poněvadž by to vedlo k přerušení Košicko-Bohumínské dráhy, která je dopravní páteří republiky. Skutečně pak bylo Těšínsko rozděleno tak, že ona předmětná trať připadla ČSR.
V městech na polské straně žili Češi. Například svatý Jan Sarkander pocházel ze Skočova a vynálezce Josef Božek se narodil v Běrech. Po stanovení hranice mnozí Češi z měst v Polsku se odstěhovali do ČSR.
Polská strana pochopitelně těžce nesla ztrátu území s převahou polského obyvatelstva. Příležitost se naskytla v době mnichovské krize, kdy polské vojsko obsadilo Těšínsko.
Hlučínsko je oblast mezi Ostravou a Opavou po levé straně řeky Opavy. V roce 1742 ho musela Marie Terezie po prohrané válce přenechat spolu se známějším Kladskem Prusku. V této oblasti převažovali Češi, oni si však říkali Moravci. Většinou však uměli i německy, aspoň trochu, a další události způsobily, že to s jejich národností bylo nejasné. Hlučínsko bylo k našemu státu přičleněno v roce 1920, kupodivu proti vůli většiny obyvatel. Prý v Prusku žádný útisk necítili a řemeslníci tam vydělali více peněz. Většina obyvatel tam tehdy více nebo méně ovládala oba jazyky. Po Mnichovu byl ze Sudet vytvořen Sudetengau, Hlučínsko však bylo přičleněno v Říši. To mělo za následek, že i Češi, kteří tam zůstali, museli na frontu. Výsledek vidíte na následující fotce. Byla pořízena na hřbitově v Ludgeřovicích. Když na ni kliknete, možná přečtete, že většina padlých měla česká jména. Hlučínských Čechů padlých v uniformě Wermachtu byly tisíce. Pak přišel odsun Němců. Na Hlučínsku byli Němci většinou ponecháni, prý proto, že Ostrava nutně potřebovala pracovní síly.
Abych skončil trochu veseleji, tak přidám, co mi vyprávěl jeden pamětník. Více jak před 50 lety pomáhal vyplňovat nějaké starší paní z Hlučínska formulář. Došli ke kolonce „národnost“. Paní mu řekla: „Napště si tam co chcetě, bo ja už 4 razy vekslovala.“ Taky mohu dodat, že se tam vyskytuje příjmení Neuschl. Slyšel jsem o jednom nositeli tohoto jména, který se prý podle politické situace četl Ne-uschl nebo Nojšl. Taky se vyprávělo o „průvodci“ na zámku v Kravařích, kde byla expozice věnovaná Ostravské operaci, což byla největší bitva 2SV svedená na našem území. Za minulého režimu tam prý musel za kvalifikovaného průvodce zaskočit místní pamětník a ve výkladu řekl: „Tu na mapě je postaveni vojsk před bitvú. To modre sú naši, to červené sú Ruši.“
Jen bych podotkl, že na okraji mnohých zemí je situace specifická, dosti odlišná od vnitrozemí. Proč by tak tomu nemělo být i u nás.
