Každý den nějaký bloger vytáhne vzpomínku a zde ji publikuje. Také já jsem si dnes vzpomněl na spolupracovníka Václava.
Pracoval sice na jiném oddělení, oba jsme však pocházeli z vesnice (on ze Slovácka, já z Vysočiny) a chodili jsme zpívat do stejného chrámového sboru. Byli jsme přátelé. Václav měl básnického ducha, byl velmi citlivý a každý silnější podnět převtěloval do básně, které přepisoval se šesti průklepy na psacím stroji (je tomu více jak 40 let, počítače nebyly) a rozesílal je kamarádům. Občas mu nějaká básnička vyšla v závodním časopise, nevím, že by mu něco otiskli i jinde.
Náhle Václava zasáhla rána: jeho žena vážně onemocněla. Přišla k lékaři pozdě, nádor sice vyoperovali, ale její stav se zhoršoval. Trvalo to několik měsíců a pak konec. To Václava srazilo do kolen. „Lkal jsem jak holubice,“ stálo v jedné básni, kterou tehdy napsal. V této situaci jsme se dohodli, že ho zavezu na návštěvu k jeho přátelům na Českomoravské vysočině. Václav totiž neřídil auto. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme se ubytovali. Další den jsme navštívili Starou Říši u Jihlavy, kde žilo několik potomků Josefa Floriána, překladatele a vydavatele, který zemřel v roce 1941. Většina jeho dětí se věnovala malování. Maloval i Floriánova dcera Marie. Ta byla provdaná za Ottu Stritzka, který taky maloval. Přítomna byla i jejich dcera Juliána, provdaná za básníka Ivana JIrouse zvaného Magor, který však byl zrovna ve vězení. Václav předal Juliáně hrst papírů se svými básněmi. Ta je hned přečetla a pochválila. Navštívili jsme ještě Jana, Metoděje a Gabriela Floriánovi. Jan a Metoděj malovali, Gabriel byl dělník a zajímal se o astronomii a další vědy. Druhý den jsme jeli do Petrkova u Havlíčkova Brodu, kde jsme navštívili syny básníka Bohumila Reynka Jiřího a Daniela. Všichni věděli, jak těžké období Václav prožívá a všichni se snažili v něm probudit chuť do dalšího života.
Když jsme byli u mých rodičů, Václav si s nimi popovídal, patrně mu připomínali jeho zesnulé rodiče. Pak se prošel po zahradě a zaujal ho strom. „Co to je?“ ptal se, - „Jilm,“ odpověděl jsem. Václav pocházel z vinařské oblasti na Slovácku, tam jilmy nerostou a neznal je. Jilm obcházel a prohlížel zprava i zleva. Po návratu napsal báseň o mém otci a přirovnal ho k tomu jilmu. Pevně stál a v bouřích a vichřici chránil rodnou usedlost, tak nějak to v ní stálo. Mne na tom udivila jedna věc: Otcův otec, tedy můj dědeček, ten jilm zasadil, když se narodil můj otec.
Uplynulo více jak deset let. Jilm začal schnout a otcovi taky ubývaly síly. Další rok jilm uschnul, poněvadž se rozšířila nemoc zvaná grafióza a na ni zahynuly všechny jilmy v širokém okolí. A také tatínek v tom roce zemřel. Bratr strom skácel a nechal z něho vyrobit nábytek do kuchyně a jídelny. Strom to byl mohutný, byly z něho skříňky i velký stůl, protože bratr měl hodně dětí. Vždy, když tam přijedu, tak si my čtyři sourozenci, kteří ještě žijeme, spolu s dalšími potomky, sedneme kolem toho stolu, popovídáme si a já si vždy na tu báseň (kterou jsem při stěhování ztratil) vzpomenu.
