Kousek níže je blog připomínající 70 let od popravy skupiny Slánský a spol. Nedá mi to, abych k tomu něco nedodal. Prvně si položme otázku: Mohli s tím ti postižení počítat?
Čelní představitelé komunistů jezdili před válkou do Sovětského svazu (aby se naučili, jak zakroutit buržoustům krkem, jak řekl Gottwald) a tam si všimli, že několik pracovníků ruského aparátu, se kterými se setkali při předchozí cestě, zmizelo. Ostatní o nich nechtěli mluvit a nakonec se dověděli, že jsou ve vězení nebo popraveni. Nenapadlo je, že by tak mohli jednou skončit i oni. Kdyby si všimli, že v mnohých případech šlo o lidi židovského původu, mohlo jim dojít, že v jejich případě je to docela pravděpodobné, že takto taky skončí.
Když byl Slánský za 2SV v Moskvě s rodinou, šla soudružka Slánská přečíst relaci do českého vysílání moskevského rozhlasu. Syna nechala na chodníku před budovou s kočárkem, ve kterém byla malá dcera. Když se vrátila, byl kočárek s dítětem pryč. Syn řekl, že mu ho vytrhla z ruky nějaká žena. Slánská šla pochopitelně na milici a zjistila, že nevyvinuli žádné viditelné úsilí, aby jejich dceru nalezli. Zmizela navždy. Tady mohlo Slánskému dojít, že policie má jiná úkoly, než hledat ztracené dítě.
Nepoučil se a po vítězném únoru Slánský vlastnoručně podepsal dopis, kterým zval sovětské poradce pro hledání vnitřního nepřítele. Přijeli a začali pracovat. Zjistili, kdo z vedoucích špiček je Žid a toho napsali do seznamu. Pak k nim přidali několik těch, kteří sice nebyli Židé, ale měli židovské manželky, a seznam byl hotov. Dali ho Gottwaldovi k podpisu. Ten se zděsil, když uviděl, že je tam jeho nejlepší přítel Slánský. Věděl však, že podepsat musí, jinak by se na podobném seznamu ocitl sám. Podepsal a sovětští poradci začali psát scénář procesu. Za krátko měl Slánský 50. narozeniny. Gottwald mu napsal gratulaci, kterou zveřejnilo Rudé právo. I to musí zvládat politici z některých stran: přetvářku.
Soudružka Slánská napsala paměti. Popisuje, jak byli s Rudolfem na večírku. Když se vrátili, u dveří jejich vily vystoupili muži ze stínu a zatkli ho. Nějakou dobu jí to trvalo, než pochopila. Pak jí došlo, že na večírku se od nich již mnozí odtahovali, asi věděli, co bude následovat.
Zatčení byli vyslýcháni tak, že dostali scénáře a bylo jim vysvětleno, že se je mají naučit nazpaměť svoji roli. Vyšetřovatelé jim říkali. „Strana nepotřebuje vaši hlavu. Potřebuje proces, který by všem ukázal, že je strana bdělá a varoval všechny před zradou.“ Obvinění uvěřili a scénář se naučili. Trvalo jim to dost dlouho. Vyšetřovatelé je doprovodili k procesu. Všichni obvinění při procesu odříkali naučené role. Většina dostala trest smrti. Když odcházeli od procesu, zjistili, že jejich vyšetřovatelé jsou pryč a že je přebírají zcela jiní lidé. Pomalu jim došlo, že ten trest smrti není jen naoko.
Soudružka Slánská zůstala vnitřně komunistkou, Syn Rudolf podepsal Chartu 77.
Chodil jsem do 4, třídy, když probíhal tento proces. Otec, sedlák ze zapadlé vesnice, spolu se sousedem, svým bratrancem a rovněž sedlákem, se večer sešli a poslouchali zprávy. Když dávali záběry z procesu, byli překvapení: „Je to nahrané ve studiu?“ Ptali se. Nevěřili, že se něco takového mohlo stát a i kdyby to obvinění spáchali, že by se k tomu tak spontánně přiznávali, zdálo se jim to nahrané. A teď skok: V roce 1969 jsem byl již zaměstnán a na naše oddělní přibyl jeden vedoucí pracovník, který při prověrkách byl vyhozen ze strany i z místa. A jak to bývá, vyhazov u něho vyvolal stresy a zdravotní problémy. Nakonec jsem měl s ním soucit a spřátelili jsme se, i když byl o dost starší. Došla řeč na Slánského. Překvapil mne, že rozhlasovým záběrům věřil. Věřil tomu až do roku 1963, kdy byl Slánský rehabilitován.
