Bývali kuřáci…

Ano, bývali to suverénní jonáci a my nekuřáci jsme se jen velmi nesměle pokoušeli protestovat. Nastoupil jsem do práce v r. 1966 a posadili mne do kanceláře s panem K. Byl to silný kuřák a já jsem nic nenamítal, to tenkrát nešlo.

Záhy mne svitla naděje: Panu K. začaly potíže se srdcem a lékař mu řekl, aby přestal kouřit. Nakonec se domluvili, že kouření omezí na 10 cigaret denně. Pan K. to dal slavnostně na vědomí všem v práci i v rodině. Měl jsem z toho radost, ale záhy jsem zjistil, že kouří stejně. Jednou jsem se odvážil mu říci: „Pane K., je 10 hodin a v popelníku je 9 nedopalků.“ – „Ty tam jsou od včerejška.“ – „Ne, ráno jsem popelník vysypal.“ – „Byl tady M., ten tady kouřil.“ – „Pan M. zde vykouřil 1 cigaretu.“ nedal jsem se. Dosáhl jsem však pouze toho, že pan K. vyhazoval nedopalky z okna. Bylo to v zimě a tenkrát ještě v zimě býval sníh. Když na jaře roztál, podíval jsem se z okna a konstatoval jsem: „Pod naším oknem je plno špačků! To asi vyhazují ti nad námi.“ Pan K. jen zaskřípal zubama. Pak nastoupil další mladík V., a šéf nás přesadil. Mladík V. seděl s panem K. Opět V. byl nekuřák, ale na rozdíl ode mne protestoval, že sedí s kuřákem. Marně, šéf to nevzal v úvahu. Na to V. přinesl lékařské potvrzení, že vzhledem k astmatu nesmí sedět v zakouřené místnosti. A šéf přikázal panu K. kouřit na chodbě. Pan K. si každý den uvařil kafe a šel ho pít na chodbu, poněvadž byl zvyklý při pití kávy kouřit. Každému vykládal, že mu to nařídil šéf. Krom toho se začalo mluvit o tom, že V. udělal tu či onu chybu. Každému mladému se vždy vysvětlilo, co má jak dělat, ale v té kanceláři toto nefungovalo. Tak nakonec V. odešel. Ve vedlejší kanceláři však seděl S. který kouřil a při prvních zdravotních potížích na rozdíl od pana K. skutečně přestal kouřit. A pak prohlašoval: „Kuřákům by se nemělo říkat, že kouření škodí zdraví, ale mělo by se jim vylíčit, jak je to fajn, když člověk nekouří. Já ráno cítím velké blaho, když nekašlu.“

Já jsem měl štěstí, že jsem pak vždy seděl jen s nekuřákem. Pouze jsem občas chodil na porady, kde se kouřilo – a hodně. Když někdo z nekuřácké menšiny měl námitku, usadili ho argumentem: „Začni taky kouřit a nebude ti to vadit!“ Polovina účastníků se totiž na poradě nudila, proto kouřili více. Nebo to bylo tím, že lidé chtěli vypadat, že přemýšlí. To měli odkoukáno z detektivek: Komisař vyšetřující zločin tenkrát většinou kouřil, při tom vraštil čelo a diváci věřili, že přemýšlí, kde pachatel udělal chybu.

Mnohé věci jsou pořád stejné, pokud však jde o vztah ke kouření, pak musím konstatovat, že se hodně změnil. Kdyby mne tenkrát někdo řekl, že se v hospodách nebude kouřit, tak bych mu řekl, že je fantasta.