Jako dítě školou povinné, což bylo v 50. letech minulého století, jsem rád četl cestopisy. Tenkrát jich moc nevycházelo, ale v knihově a u známých jsem si půjčil cestopisy, které u nás vyšly za Prvé republiky.
V jednom takovém prvorepublikovém cestopise jsem četl o Libanonu, že kdysi to byla říše Féničanů, že dnes (rozuměj: někdy ve 30. letech) je to převážně křesťanská země, v Bejrútu že sídlí mnohé banky a že je to Švýcarsko Východu. Muslimové představovali tu chudší část.
Bývávalo. Ti chudší muslimové měli větší porodnost a někdy po druhé světové válce se to převrátilo, muslimové měli převahu. V polovině 70. let tam vypukla občanská válka. Banky se stěhovaly do Teheránu, kde tehdy vládl umírněný Réza Pahleví. Moc dlouho tam nevydržely, i tam se roku 1979 dostali k moci radikální muslimové. V Libanonu stále více moci nabývají muslimové, což se kromě občasného střílení projevuje i menším důrazem na pořádek a vedlo to až k současné katastrofě. Když jsem četl o tom výbuchu, vybavilo se mi, co jsem jako kluk o té zemi četl.
Ještě více mne však mrazí, když si uvědomím, že situace ve velkých městech v západní Evropě je stejná: rozdíl mezi porodností muslimů a ostatních je tak velký, že v základních školách v těchto městech mají muslimské děti převahu, v některých městech velmi výraznou. Budou tato města mít podobný osud jak Bejrút? Názor většiny lidí je : „Raději se tím nezabývat!“ To si mohu říkat já, já se toho nedožiji. Ale ti mladší?
