Jarní ráno. Tráva plná třpytivých kapek rosy. Rozespalé slunce opatrně ošahává po zimě prokřehlý svět. Vnímá stejně jako já jeho nenávratné změny.
Jen tak jsem se rozhlédl po prostorech kolem našeho domu. Po vesmíru svého dětství. Tady bylo všechno. Tedy všechno co dítěti mohlo stačit pro spokojené dětství. Je tu z toho ještě něco iDnes?
Stromky, které jsme přeskakovali a soutěžili jsme o to, kdo se nedotkne jejich nejvyšších větviček, dnes trčí asi do čtyřmetrové výšky.
Pískoviště, kde jsme stavěli hrady a do kterého jsme skákali zarůstá neúprosně trávou, stejnětak jako popraskané neudržované cestičky kolem. Klouzačka, houpačka a prolézačka ve tvaru globusu zmizely pod náporem evropských směrnic (úředníci patrně usoudili, že dětská hřiště již nejsou potřeba).
Betonové hřiště, na kterém jsme hrávali vše od nohejbalu přes tenis až po hokej, je rozbité, sloupy pro uchycení sítě zrezlé a nakloněné (doba je příliš sobecká, aby se někdo podílel na jejich údržbě).
Křoviska, ve kterých jsme se schovávali před zraky dospěláků, kteří nám záviděli náš bezstarostný svět, jsou buď totálně vymýcená, nebo hranatá jako knížky či regály (nechápu jak se to může někomu líbit).
Panelový dům, který jsme ostřelovali kuličkami jílu, vystřelovaných za pomocí pružných proutků, je obložený polystyrénem.
Kopec, který tvoří panely zasypané hlínou, kde jsme v zimě řádili na sáňkách a pekáčích i bez nich a v létě dělali korýtka pro pouštění pingpongových míčků, je značně ovlivněn erozí.
Některé stromy jsou pokácené, některé vysazené nové.
A to vše za necelých dvacet let.
Statiskticky mě čeká minimálně ještě dvakrát tolik. Co všechno se za tu dobu ještě změní? A budou ty změny k lepšímu?
