Nic je cílem vesmíru.

Ano, NIC je počátkem i koncem vesmíru. Z ničeho pocházíme a k ničemu směřujeme. Takže vlastně i nic jsme. Ačkoliv...

Kladl jsem si otázku, co bylo před vesmírem? Před velkým třeskem? Dospěl jsem k relativně podivnému závěru, že před vesmírem bylo nic. A proč zrovna NIC? Nic je v dokonalé rovnováze. Není ničím narušováno, je trvale stabilní. Nevím ještě, co způsobilo destabilizaci ničeho, možná to bylo nekonečno času, možná prostě jen neuvěřitelná náhoda, Boží myš Lenka či co já vím, ale došlo k tomu. Každopádně vše nasvědčuje tomu, že dokonalá rovnováha byla, je a nejspíš také bude.

Všechno kolem směřuje k rovnováze. Když máte dvě prostředí s teplou a studenou hmotou, výsledkem je vyrovnání teplot a "vlažná" hmota. Když máte částice s rozdílným nábojem, je jejich snahou náboj vyrovnat, neutralizovat a možná také proto přitahují náboj opačný. Vesmír se rozpíná jen proto, aby ztratil co nejvíce energie transformací ničeho v prostor. Prostor, který definuje záření, které se vytvářením nového prostoru tlumí. Až se utlumí veškeré záření a teplota klesne k absolutní nule, pohyb částic se zastaví a vesmír zanikne.

A teď to ačkoliv...

...je tu najednou život. Život, jehož cílem je reprodukovat se. Život který přetváří energii a hmotu. Život, který touží po kontinuitě, ačkoliv sám je z vesmírného hlediska nepatrně krátkodobý. Jsme jen narušitelé vesmírného zákona o zanikání. Myslíme si, že jsme to nejdůležitější ve vesmíru a přitom jen prodlužujeme jeho agonii, než se vrátí ke své původní podobě. Možná se nám v budoucnosti podaří rozbít ta nepsaná pravidla a vesmír zachovat. Zatím to ale tak nevypadá. Zatím máme problém sami se sebou.