Třičtvrtě roku stačilo na to, aby se vláda nakonec plně soustředila na jedinou prioritu – přežití. Vládnoucí strany si tak vydatně šly po krku, že na nějaké vládnutí, natož občany nezbyl už žádný čas. Vládní krize nabývají na síle a od předvánočního špásování s odposlechy jsme se dostali k velikonoční taškařici s obálkami a – odposlechy. Ví někdo, co přijde v létě?
Občané mezitím dál chodí do práce, vychovávají své děti a nevěřícně kroutí hlavou. Zdá se, že většina z nich dospěla od prvních pobavených debat a legrácek na úkor vládních stran do stavu naprosté rezignace. Vláda se chce nyní vrhnout na důchodovou a zdravotní reformu a buď slavně zvítězit nebo zahynout. Mají však stejné vnímání priorit také občané?
Soudě podle debat, které kolem sebe slýchám, důchod většinu lidí moc netrápí. Někdo ho dostává, někdo ho bude brzy dostávat reforma/nereforma a ostatní to mají do důchodu tak daleko, že se bojí hlavně o to, aby nějaký vůbec dostávali. Ano, demografická situace není příznivá, ale vyřeší vše skutečně nepovinně povinné spoření do administrativně náročných fondů? Neskončí vše nakonec blamáží, jako v řadě ani ne tak vzdálených zemí? Nebylo by lépe říci občanům, jak malý (čím dál menší) důchod mohou očekávat a nechat jim více peněz pro jejich vlastní investice? Přes mohutnou vládní kampaň se stejně zdá, že fondy a jejich investiční strategie jsou většině lidí šumafuk.
Obdobné je to i se zdravotní reformou. Po nechutné bitvě o platy lékařů jsou všichni tak trochu v kocovině. Občané si myslí, že platí za zdraví dost, mají dobře zaplacené lékaře, a tak by mělo vše fungovat. Lékaři si evidentně myslí, že nedostali dost a měli by se mít ještě lépe. No a farmaceutické firmy, dodavatelé technologií a sem tam management některých nemocnic vesele obchodují s předraženými přístroji a léky, o kterých se domnívají, že je nakonec někdo zaplatit bude muset. Chce to někdo nějak zásadně měnit? Ani náhodou, vždyť všechno přece samospádem běží dál. Vzpomene si ještě někdo, jak se slibovalo, že peníze na vyšší platy lékařů se najdou hravě úsporou v systému? To bylo asi jen takové to klišé. Úspory v systému (lékařském, administrativním …) kontrolovaném státem končí totiž vždy nevyhnutelně dalším růstem nákladů. Vše má zachránit odborníky nadefinovaný standard, ale tudy cesta nejspíše nepovede. Standardní zdraví totiž nikdo popsat neumí, všichni chceme přece to nejlepší! Že by někdo dobrovolně akceptoval dřevěnou nohu místo nového kloubu asi moc pravděpodobné není.
Lidi trápí opravdu asi nejvíce ta korupce. Tady si politici vypustili džina z láhve. Tak dlouho o boji s korupcí mluvili, až se veřejnost začala ptát po výsledcích. A výsledky nikde. Zatímco politici přistižení s obálkou v ruce mluví o půjčkách, dálnice levnější nemáme, veřejným stavbám rostou rozpočtové náklady raketovým způsobem a deficit státního rozpočtu narůstá reforma-nereforma. Řeckem se opravdu nestrašilo, Řecko spěje k bankrotu a ostatní země pochodují ve svorném šiku směrem za ním. Po prvních nesmělých krocích z loňského podzimu začal poslancům (a úředníkům) zápal šetření rychle vyprchat, a tak hurá na reformu – zaříkávací mantra, která vše vyřeší! Ony když se ty důchody smíchají s vyšší DPH, zase nějak bude.
Jenže po tom posledním mejdanu už to spoustu lidí doopravdy přestává bavit. Chaos je viditelný, kam oko pohlédne. Za miliardy provádíme sčítání obyvatel, ale míst v mateřských školách máme nedostatek. Přitom počet narozených dětí snad má statistika v evidenci průběžně. Matkám krátíme příspěvky, posíláme je do práce, a přitom není jejich děti, po kterých jsme tak volali, kam umístit. Mluvíme o krizi důchodů za 20 let, ale už dnes je náš státní rozpočet v krizi naprosto totální. Bez války, neúrody a s přirozenou demografickou skladbou obyvatelstva spotřebuje tato země na svůj provoz o 10% více, než je její disponibilní příjem. Zajímá to ale vůbec někoho?
