Soused zdědil vilu po rodičích, nemá ženu ani děti, je už v důchodu a tuhle říkal, že si koupí asi pěknou garsonku, ten barák prodá a bude si cestovat a užívat zbytku života. Ten šmejd se celý život flákal na nějakém úřadě, neví, co je to pořádná práce, a žije si, jak prase v žitě. Jeho barák by se náramně hodil mým dětem, bylo by přece spravedlivé, aby měli do života nějaký základ …….
Takto nějak uvažovali v 50. letech, přiznejme si, nejen komunisté. Dost lidem se líbila myšlenka, že majetek bude rozdělován „spravedlivě“. Přišlo znárodnění, budování „spravedlivé“ společnosti, která nejdříve bohatým brala a chudým dávala, posléze už jen brala a nedávala nikomu, kromě svých funkcionářů, nic. Nakonec došlo k zaostávání České republiky snad úplně ve všem, růstu nespokojenosti lidí a pádu onoho „spravedlivého“ režimu. Za 50. léta jsme se zastyděli, něco vrátili okradeným, něco zprivatizovali a země se začala vracet mezi demokratické evropské státy. Stačilo ale málo (pár zlodějin, prolhaných politiků, které jsme neuhlídali…) a přestali jsme si věřit. Nadáváme na všechno a už je zase krádež majetku považována za něco normálního. Nebo ne?
Volební plakáty jedné strany, která se označuje za sociální a demokratickou, opět po desetiletích bezostyšně hlásají, že ona strana by si věděla lépe rady s majetkem někoho jiného (církve) a naložila by s ním spravedlivěji. Zdálo by se, že hlásat veřejně přerozdělování majetku z vůle jakékoli strany snad není dnes už možné, že si někdo dělá legraci. Bohužel, možné to je. V politickém boji o hlasy, moc a peníze pro ony „spravedlivé“ se začínají nasazovat hodně špinavé populistické argumenty. Jedna obhroublá kampaň slibující 30 Kč kdysi zabrala, tak to zkusíme s další a slíbíme rovnou 134 miliard (což je částka, kterou prošustrujeme v deficitu státního rozpočtu za jediný rok)! Doufejme, že do stejné řeky dvakrát vstoupit nelze. Opravdu je výsledkem dvaceti let vývoje demokracie u nás to, že strana aspirující reálně na vedení státu obhajuje veřejně loupež?
Tento blog není, prosím, o církevních restitucích, či správnosti a způsobu jejich plánované realizace. Tady jde o princip. Pokud si kdokoli mimo soudní moc začne osobovat právo rozhodovat o tom, jestli někdo vlastní majetek „spravedlivě“, začíná být zle. Demokraticky smýšlející lidé by se měli začít opravdu vážně obávat, že ten, kdo kouká po cizím majetku a obhajuje zlodějiny spáchané v minulosti, je sám schopen udělat ze zlodějin svou budoucí politiku.
