Poprask, který vzbudilo odposlouchávání politiků a občanů bulvárními reportéry v Británii, je u nás nepředstavitelný. Zatímco Brit považuje odposlech za něco naprosto brutálního a devastujícího jeho soukromí, u nás se staly odposlechy téměř každodenním standardem. Policejní zprávy a odposlechy jsou naprosto samozřejmě otiskovány v médiích a tato si ještě hrají na hrdiny.
Pokud by se měla uplatnit britská měřítka i u nás, většina našich bulvárních (a i rádoby seriozních) reportérů by byla ve věznicích. Zatímco v Británii šla šéfka podezřelého bulvárního média okamžitě do vyšetřovací vazby, u nás policista, který prokazatelně nezákonně špehoval ústavní činitele, běhá nejen po svobodě, ale policie se dokonce obává o jeho bezpečí! Je třeba tuto skutečnost vůbec nějak komentovat? Kde je ústavou zaručené právo na soukromí občanů, nestranné vyšetřování a soudní proces? Jako vždy, policie chrání hlavně zločince, zatímco občané si nemohou být jisti, kdo se hrabe v jejich soukromí.
Bohužel obecná atmosféra tento trend ještě mnohdy podporuje. Objevují se názory, že poctivý člověk nemá co skrývat, že odposlouchávání a špehování je vlastně normální. Ale ono není! Jen si vzpomeňte, jak mluvíte občas v soukromí! On to člověk ani tak nemyslí, ale běžně o svých blízkých říkáte, že byste je zabili, kamarády občas nazvete neřády, s oblibou je pomlouváte, atd. Jenže většinou to tak člověk vůbec necítí, i když mnohdy používá v pocitu soukromí dost expresivní výrazy. Pokud je pak někdo pěkně sestříhá….. No a pak také mnoho z nás má nějaký ten soukromý hříšek – někdo rád hraje o peníze, někdo rád vdolky, jiný zase holky, což ale neznamená, že pácháme něco nezákonného. Jenže někomu se taková informace může docela hodit. A ono nemusí jít jen o politiku, vydírá se také kvůli obchodním zakázkám, přístupu k utajovaným informacím, získání protislužeb atd.
Nezastávám se vůbec našich možná zkorumpovaných politiků či rozmazlených hvězd šoubyznysu, ale slídění v jejich (i našem) soukromí bez zákonného soudního příkazu je prostě svinstvo. A tak bychom se neměli jako občané zlomyslně radovat, když se něco opět v bulváru provalí. Ono z toho nakonec stejně nic není, vysloví se šokující domněnky, a kára jede dále. Jednou ale může dojít na každého z nás, a „pravda“ vyslovená médii se zatraceně těžce mění.
