Politická reprezentace napříč Evropou podléhá panice z nepřízně voličstva, a najednou volá po nutnosti „investic“. Nelze prý donekonečna šetřit, prosperity je prý možné dosáhnout také rozumným utrácením. Vypadá to, že vystrašené vládní garnitury jsou ochotny raději vést své země k bankrotu, než ztratit moc a vliv. Jak příznačné pro evropský „sociální“ stát 3. tisíciletí!
Dosavadní tzv. šetření spočívalo ponejvíce ve zvyšování daňové zátěže středních vrstev a malém přibrzdění neřízeného růstu státní administrativy. Tato medicína však zapříčinila těžké rozčarování středu dosavad spojujícího společnost a jeho posun po sociálním žebříčku dolů. A tak se nelze divit, že po cca 3 letech tzv. šetření chuť k racionálnímu chování vyprchává a objevují se všelijaké fantasmagorické teorie. Problémem dosavadního vývoje není totiž otázka, zda šetření nebo „investování“ (= utrácení), ale absence změny systému, čehož se vládnoucí elity bojí jako čert kříže. O kolik byly zeštíhleny státní aparáty evropských zemí? Nakolik se odstranila byrokracie svazující občanům a podnikatelům ruce? Kdepak! Horko těžko se podařilo dostat deficity státních rozpočtů pod 3%, ale to není přece šetření! To je jenom nižší tempo zadlužování! A výsledek? Ušetřilo se cosi málo na sociálních výdajích a něco na investicích do chátrající infrastruktury. Nezrušily se žádné zbytečné úřady, vyházely se miliardy za nesmyslné projekty (u nás různé IT systémy, v Evropě dotační programy podporující maximálně nárůst zaměstnanosti v poradenství a destrukci volného trhu), stárnoucí obyvatelstvo však produkuje stále méně a požaduje stále více. Pracující střední třídě pak bere motivaci k větším výkonům trvale rostoucí daňové břemeno.
Cesta přes veřejné investice však z tohoto bludného kruhu stoprocentně nevede. Žádná vláda totiž v dnešním rychle se měnícím světě neví a nemůže vědět, které investice jsou perspektivní a které ne. Ano, vlády (i ta naše) oponují, že své záměry konzultují v tripartitách a investice budou odrážet názory byznysu i zaměstnanců. Tyto názory jsou ovšem pouhými přáními, která nemají vůbec žádný základ v realitě. Podívejme se pravdě do očí – jde o pouhopouhý lobysmus. Tripartita se nakrásně může shodnout na tom, že se zadlužíme a postavíme Temelín, budeme vyrábět více aut, budeme školit zaměstnance místo toho, aby pracovali, zadotujeme učňovské školství, abychom měli více dělníků …. Jenže žádná tripartita nezařídí, aby elektřina z Temelína nebyla mnohem dražší, než z jiných zdrojů a nestála nás všechny zbytečné miliardy navíc. Nezařídí, aby někdo ty miliony aut chtěl kupovat, aby zde bylo dostatek montoven, které za 20 let všechny ty šikovné učně zaměstnají …. Vždyť to jsme tu přece před 20 lety všechno měli. Plánované hospodářství nedokázalo naplánovat ani dostatečnou výrobu onoho profláknutého toaletního papíru a muselo nakonec své teritorium obehnat ostnatým drátem, aby z toho ráje dělnická třída neutíkala.
Cesta do budoucnosti nevede růstem státního dirigismu, ale naopak posilováním osobní odpovědnosti každého jednotlivce. Svobodní občané vědí daleko lépe než nejchytřejší politici, které zboží chtějí kupovat a co si za ně mohou dovolit zaplatit. Podnikatelé vědí zase velmi dobře, že mohou vyrábět jen to, co od nich někdo koupí. Pokud do toho zasáhne chytrý stát a začne jedněm brát a druhým dávat, vytvoří v tom jenom zmatek. Chybí podnikatelům učni? Co jim brání dát jim stipendia a zaplatit tolik, aby pro ně chtěli pracovat? Nemají automobilky odbyt? Tak prostě nemohou vyrábět! Máme stavět ohromnou stavbu, na kterou bude každý občan příštích 30 let doplácet 200 Kč měsíčně v ceně elektřiny? Tak ať ji někdo postaví tak, aby se doplácet nemuselo nebo ať ji nestaví!
Hospodářské problémy dneška mají jednoduchá řešení, pokud se na ně začnete dívat selským rozumem. Když nejsou peníze, tak prostě nehoduji a více pracuji. Žádný stát ani chytrá vláda nemůže na této situaci nic změnit. Pokud ovšem voliči politikům uvěří, že jim umí zajistit blahobyt lépe, než oni sami, tak si to jednou všichni pěkně odskáčeme.
