Prohlášení paní šéfky jaderného úřadu, že pravděpodobnost smrti z ozáření se rovná zásahu bleskem, mne poněkud rozhodilo a přimělo k zamyšlení. Opravdu znám pár lidí, do kterých blesk uhodil. Pokud venku zuří hromy a blesky, většinou tedy zůstávám doma a nevycházím. Na to, co se děje kolem jaderného reaktoru, však žádný vliv nemám. Řídí to tam prý špičkoví odborníci, tak mám být klidný. Odborníci ale řídí rovněž náš státní rozpočet, státní loterii, nákupy obranné techniky, a přesto tyto věci fungují ne zrovna perfektně.
Až dosud jsem byl jednoznačným příznivcem jaderné energetiky a různé škarohlídy řadil do stáda poseroutků, hysteriků, příležitostně aktivistů hledajících zástupný terč. Jenže lidé pevně stojící celý život za jedním názorem mohou být sice hrdiny, ale mnohdy jsou to rovněž hlupáci, kteří prostě nechtějí přemýšlet. U Černobylu si rozumný člověk říkal, že to bylo v Rusku (i když tam to nebylo). Japonsko je ale trochu jiný šálek kávy. Země bezesporu s nejvyspělejší technologickou úrovní, nacházející se v seizmickém pásu, své jaderné elektrárny proti zemětřesení a tsunami zabezpečené neměla. Přiznejme si prostě, že při vší tragičnosti a výjimečnosti této situace se jedná o závažné selhání. Selhali Japonci, selhali však také všichni apologeti jaderné energetiky svým lehkomyslným bagatelizováním.
Výbuch, a co? Radiace? Ale slabá! Silná radiace? Ale to nic není, reaktor je nepoškozený! V reaktoru je díra? Ale tou nic nebezpečného neuniká! ...... To se vážně nedá moc klidně poslouchat. Po těchto událostech je debata o bezpečnosti jaderných reaktorů naprosto legitimní a nelze ji jednoduše válcovat poukazem na nízkou mentální úroveň těch znepokojených. Mnoho hrdinů, kteří mávnou rukou nad Japonskem, by vyvádělo jako pominutí stát se to za jejich zahradou (a tam máme Temelín všichni). Jen si nenamlouvejme, že nám se to stát nemůže, případy jako málem utopené hlavní město chráněné celou kaskádou přehrad nás přesvědčují, že u nás se stát může opravdu všechno.
Před dvěma lety jsem na chodbě u temelínského reaktoru poslouchal nadšený výklad slečny z informačního centra končící vyjádřením naprostého opovržení hlupáky, kteří nevěří, že je zde vše naprosto jisté a přesně fungující. Nevydržel jsem a ukázal na velké závěsné hodiny uprostřed chodby, které ukazovaly čas naprosto mimo reál, a zeptal se, proč nefungují ty hodiny. Slečna zakroutila nechápavě hlavou a němě se ode mne odvrátila. Co kdyby se podle těch hodin měl řídit nástup zaměstnanců ke spuštění nějaké důležité operace, nevadilo by to? Zdá se mi, že zastánci jádra pro samé tepání protijaderných tmářů mnohdy nevidí břevno v oku svém.
Ovládnutím jaderné exploze začalo hrát lidstvo tak trochu hru na Pánaboha. Ano, zvládneme to, jenže ta síla je ohromná a riziko rovněž. Co naplat, že to desítky let jakž takž funguje. Některé jaderné částice, které mohou při havárii uniknout, mají poločas rozpadu v řádu statisíců let. Opravdu chceme žít s tím, že po havárii reaktoru může být nějaká oblast (či celý náš stát) pravděpodobně lidem už navěky neobyvatelný? Ať je ta pravděpodobnost 1:10 nebo 1:10 mil., dříve nebo později k něčemu takovému někde dojde. Proč jsme si tak jisti, že to nebude u nás a nepostihne to naše blízké? Není třeba v této záležitosti trocha pokory?
Jak už jsem uvedl, myslím si, že bez jaderné energie zřejmě lidstvo fungovat nebude moci. Alespoň pokud podstatně nezredukuje svůj počet a nezmění radikálně způsob své existence. Debata o bezpečnosti jádra je však bezpodmínečně nutná a díky za ni. Pokud jejím výsledkem bude, že k těm x záložním zdrojům energie pro chladící systém dodáme navíc ještě dva, bude to mimo jiné i adekvátní pomník obětem japonské tragedie.
