Pokud chcete zažít exotické dobrodružství, nemusíte jezdit nikam daleko. Stačí si na chvíli zajít do okolí pražského Můstku. Náhoda mne sem zavedla jedno úterní odpoledne kolem páté a nestačil jsem se divit.
Už když jsem vystoupil z tramvaje na Národní, uhodila mne do očí neuspořádanost okolí. Plechové ohrady kolem nových developerských počinů jsou nutným zlem. Ale v okolí Můstku se jich najednou vyrojilo nějak příliš. Pokud chce někdo zbourat dolní polovinu Václaváku a za fasádami z minulého století vybudovat administrativně obchodní zrůdnosti, jsou to sice jeho peníze. Centrum města je ale veřejným prostorem a volení zastupitelé by mohli podobné úsilí poněkud přibrzdit.
Zajímavá je skladba obchodů vyskytujících se v tomto prostoru. Luxusní zlatnictví střídají obchody typu vše za 30, prodej suvenýrů a kufrů, předražených Baťových botasek a výprodej – rušíme prodejnu. V tom bloudí zmatení turisté, drogoví dealeři a somráci všeho druhu. Každých 50 metrů vám někdo chrastí papírovým kelímkem pod nosem. Zašel jsem se pokochat klenbami chrámu panny Marie Sněžné, kde právě probíhala mše. I zde mne však z meditace vytrhl statný čtyřicátník s kelímkem od piva mumlající něco o příspěvku na …. Táhlo to z něj jako z palírny, a tak jsem se maně neubránil vzpomínce na prastarý vtip – složíme se a opijeme mne!
Na rohu Jindřišské se ke mně přitočil bodrý chlápek a s veselým úsměvem se otázal, zda by si šéf nedal nějaký hašík. Přešel jsem ho bez jakékoli reakce, což se jej zřejmě hluboce dotklo a dotčeně za mnou zvolal, že bych mu mohl alespoň odpovědět. Hm, za chvíli už bude nejspíše společensky nekorektní nereagovat na nabídky drogových dealerů. Ještě že na to máme ministra. Určitě nám vypracuje nějaké doporučení či kodex, jak odmítnout tyto jedince, aniž bychom jim způsobili psychické trauma.
Spodek Václaváku připomínal v plné sezoně spíše neuklizenou betonárku. Investoři se snaží vymačkat z každého čtverečního metru, co to dá. No, proč ne. Nechápu ale, kdo přišel s nápadem udělat náměstím opět tramvajovou linku. Už se tady dalo sem tam i v klidu posedět nebo si vzrušeně zademonstrovat. Poslední grafiky od Švabinského jsem ostatně kupoval po dramatickém jednání na lavičce přesně uprostřed. Vzpomínky jdou dále do historie a vynoří se mi i ono kýčovité cinkání klíči. Bude to už dvacet let, ale stejně si na to stále dost dobře vzpomínám. Teď tady budou jezdit tramvaje a nejspíše rovnou ty obludy od Škody-Siemens. Proč se radní rozhodli udělat z náměstí opět ulici, ještě k tomu obestavěnou standardní centrální městkou směskou konce 20. století, je mi záhadou.
A k tomu ty nové příšery, co se prohánějí po kolejích. Chrastí plechy, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Jsou hlučnější, těžší a více opotřebovávají podloží, než staré tramvaje, které dobývaly kdysi svět. Teď je to jakási česko německá slátanina, která snad zachránila pár pracovních míst v montovně, kde to dávají dohromady. Čeští inženýři, kteří kdysi vyvíjeli vozy světové třídy, už ale nejspíše vymřeli.
Tak mne ta procházka středem nové Prahy trochu rozhodila. To, co se tu objevuje, připomíná spíše nějaké anglické či německé průmyslové centrum za zenitem své slávy, než historickou perlu středu Evropy. Nová doba je holt na postupu, ale pokrokem bych to raději nenazýval. Tohle nepřeji ani Pražákům.
