Občan musí dodržovat platné zákony České republiky, kterých je nepočítané množství a jejichž obsah má nezjistitelný počet milionů slov. Pokud je nedodržuje, nic ho neomlouvá a je za protiprávní jednání trestně odpovědný. Stát oproti tomu má sice také povinnost tyto zákony dodržovat, pokud tak nečiní, je trestán – občan.
Současná česká legislativa představuje labyrint, ve kterém se absolutně nikdo nevyzná, bohužel ani státní aparát včetně policie a soudů. Fungování státu jako takového se postupně nezadržitelně hroutí a podléhá tragické paralýze. Miliony státních zaměstnanců zmateně produkují miliardy dat, zpracovávají miliony procesů, a to vše není nikde vidět. Žádný hmatatelný výstup, který by zjednodušil život občanovi či mu dokonce v něčem pomohl.
V zásadě jakékoli rozhodnutí státních orgánů, pokud je podrobeno soudnímu přezkoumání, je rušeno. Kolabuje tak výstavba dopravní infrastruktury, kde jeden orgán ruší rozhodnutí jiného, takže žádnou větší stavbu v praxi povolit nelze. Když už k povolení čehosi dojde, je tomu tak pouze v případě, že se zapomene někdo odvolat. Stejně se pak nedaří zase vybrat dodavatele, protože stát neumí zorganizovat ani tak triviální záležitost. A když už se něco náhodou postaví, třeba tak za 30 mld., zjistí se, že jde o černou stavbu, dodatečně, pár měsíců před dokončením.
Paralýza jde ovšem podstatně dále, rozkládají se i orgány státu samotného. Stát neumí už ani zaměstnat či propustit své slouhy (úředníky), nemůže rozhodovat ani o jejich odměňování. Máme tak dva policejní prezidenty, tisíce neschopných úředníků, soudce, kteří sami rozhodují o svých platech …. Státu se zmocnil jeho aparát, učinil se nezrušitelným a rozhodl se škodit. Tisíce nových směrnic a příkazů ukládají občanovi nové a nové povinnosti, hrozí drakonickými tresty, zatímco státní zaměstnanec má neotřesitelnou pozici. Miliony lidí vyplňují sčítací formuláře, hlásí vše možné, registrují se, ale státní úředník ani neví, že se rodí více dětí a bylo by třeba otevřít více škol a školek.
Lepší situace není ani u volených představitelů. Zatímco občan, když zapomene odvést například daň, obdrží okamžitě vysokou sankci, poslanci zapomínají přiznávat majetek, zneužívají náhrady, předávají si kufříky plné hotovosti … a upřímně se diví jsouce přistiženi, že máme zákony, které něco takového zakazují. Policie vtrhne na úřad vlády, řádí tam jak zběsilá, a nakonec nikdo není ani obžalován, jen jaksi mimochodem vláda padne. A tak vládne vláda, kterou nikdo nezvolil, vesele utrácí, zaměstnává známé a občan platí.
Státní orgány nejen že nefungují, ale s oblibou spolu ještě navzájem bojují. Začíná to ministerstvy řízenými různými koaličními partnery (tj. úhlavními nepřáteli), která si s oblibou navzájem znepříjemňují život. Ministerstvo zahraničí si říká, co chce, a ekonomika ho nezajímá, ministerstvo financí musí komplikovat život ministerstvu průmyslu, to musí zase paralyzovat ministerstvo pro místní rozvoj, a těm všem jejich rozhodnutí s chutí ruší Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Kdyby to nestačilo, vloží se do toho ještě sem tam Policie a pak tu máme soudy. Ten Ústavní má spadeno hlavně na parlament, kterému musí permanentně dokazovat, že nejvyšší moc ve státě má on. A pokud by toho nebylo stále ještě dost, máme tu prezidenta, který když něco nepodepíše, tak to prostě nebude, i kdyby se všichni na hlavu stavěli. Nakonec to nevydrželi ani centrální bankéři, a aby jim to nebylo líto, rozhodli se rovněž pohrát si s občany. Vláda říká lidem, že nebude na jejich důchod dost peněz, ať šetří, centrální banka zase, že se šetřit nesmí, a jestli je to náhodou napadne, úspory jim znehodnotí.
No, a pokud kterákoli z těchto ctihodných institucí cokoli zpacká, je tady státní rozpočet a daňoví poplatníci, aby to uvedli na pravou míru. Může v takovém systému snad někdo ještě myslet na občana jinak, než na zdroj peněz?
