V souvislosti s penzijní reformou se jaksi automaticky předpokládá, že fondy budou spořitelům vydělávat na spokojené stáří. Škarohlídi zase tvrdí, že nejspíše budou vytunelovány a o penze nás připraví. Pravda je ovšem někde uprostřed a mnoho otázek kolem fondů zůstává stále nezodpovězeno a vlastně vůbec nevyřčeno.
Pokud budou fondy pod státní licencí a dohledem, vytunelování se nejspíše obávat nemusíme. Problémem je však to, že při konzervativní strategii bude zhodnocení jimi dosahované pod úrovní inflace (viz fondy současné), při agresivní strategii investování do akcií zase existuje reálné nebezpečí prodělků v období poklesu trhů. V případě A to znamená, že většina informovaných investorů by dokázala zhodnotit své peníze pravděpodobně lépe než fondy. V případě B, že investoři podstupují riziko hospodářských cyklů, před kterými by právě měli být v penzi chráněni.
U akcií se vždy zdůrazňuje jejich nadprůměrný výnos, ale ten je demonstrován pouze určitými výseky časové osy. Faktem ovšem je, že na dlouhodobých datech za posledních 100 let existuje pouze 10 let, kdy výnosy z investic do akcií vynášely více než americké státní dluhopisy. To raději ani nemluvme o letech, kdy propady akcií byly v řádu desítek procent. Poměrně nejistá jistota pro člověka uvažujícího v 50letém horizontu (35 let spoření a 15 let výplaty). Reálný blahobyt v důchodu se tak může podstatně lišit v závislosti na tom, kdy dotyčný do něj zrovna půjde. Velmi pozoruhodné jsou dále také důsledky investičních strategií fondů nejen pro investory, ale i pro fungování ekonomiky země.
V případě, že fondy budou nakupovat pouze státní dluhopisy, důsledkem je to, že státní dluh poroste. Ano, dluhopisy = dluh. Stát získá tímto způsobem výborného nákupčího pro své zadlužení, a to se bude nekontrolovatelně dále zvyšovat, protože nebude problém pro dluh najít kupce. Místo jistého stáří tak bude budoucí důchod de facto okamžitě projídán. V případě bankrotu státu pro předlužení (viz Řecko) cena těchto dluhopisů bude nulová nebo podstatně nižší, tj. v důsledku střadatelé do takovýchto „konzervativních“ fondů o podstatnou část svých penzí přijdou. A tento scénář není z dnešního pohledu vůbec nepravděpodobný.
Budou na tom ale lépe střadatelé ve fondech akciových? I zde bude platit, že peníze odkládané do těchto fondů zvednou poptávku – pro změnu po akciích. Co to bude znamenat pro český akciový trh s cca 10 tituly vhodnými k nákupu? No přece růst jejich ceny! A přiznejme si, že ne růst podložený výkony, nýbrž tažený umělou poptávkou. To může samozřejmě v případě hospodářského poklesu a následné paniky snížit cenu akcií devastujícím způsobem a dostat penzijního pojištěnce tam, kam předešlého konzervativního. Namítnete, že lze nakupovat také akcie zahraniční. Ano, ale tady je zase přímým důsledkem vývoz kapitálu ze země. Bude-li fond nakupovat akcie jinde, tyto peníze prostě z české ekonomiky odtečou, sníží na domácím trhu disponibilní kapitál a důsledkem bude co? No pokles investic a tvorby pracovních míst. Tj. důchodci se budou zabezpečovat tím, že svá pracovní místa budou vyvážet za hranice a urychlí tak naše zaostávání za rostoucími ekonomikami. Vláda tedy na jedné straně bude motivovat zahraniční investory investičními pobídkami, na druhé straně pobízet své občany investovat do zahraničí.
Jak jsem se snažil ukázat, cesta penzijních fondů má řadu důsledků, o kterých dosud nikdo ani nezačal diskutovat. Uvedené příklady však měly demonstrovat, že fondy důchody zachránit v žádném případě nemohou. Mohly by se stát určitou cestou, ale pouze v diverzifikovaném portfoliu dalších nástrojů (klasické spoření, investice do nemovitostí atd.). Jinak ale základním pilířem důchodového systému musí zůstat průběžné financování. Jeho výše bude určitě klesat, ale i po bankrotu Řecka a ztrátě hodnoty aktiv místních fondů by pracující lidé a korporace dále platily daně a pojistné a důchodci by nějaké peníze dostávali. Důchodci očekávající penzi z fondu vlastnícího řecké státní dluhopisy by na tom byli podstatně hůře.
