Po zvýšení DPH jeho celkový výběr k překvapení vlády poklesl. Jednoduchá matematika: vyšší daně = více financí prostě neplatí. Řada odborníků i neodborníků to sice říkala hlasitě dopředu, ale ne, vláda se prosadila svou, a nyní je snad dokonce i upřímně zaskočena. Jasný důkaz, že i průměrný občan má více zdravého rozumu, než vládní ekonom.
Každá domácnost i bez vysokého ekonomického vzdělání chápe, že pokud nemám peníze, mohu si pouze půjčit nebo šetřit. Protože půjčka něco stojí a nakonec mou finanční situaci jen zhorší, má si smysl půjčovat na věci opravdu nezbytné či investice. Všeho ostatního se musím vzdát a obejít se bez toho.
Ne tak vláda. Šetřit nelze, protože to se nelíbí stranickým sponzorům žijícím ze státních peněz (voličům sice také ne, ale ti nám teď mezi volbami nevadí), půjčování je obtížné, protože půjčovat státům se zrovna nikdo nehrne, tak zbývají už jen daně – na ně!
Občané však hru na daňového peška, jak se zdá, rezolutně odmítli. Dalo se to tušit po průšvihu u nafty, kdy po zvýšení spotřební daně všichni začali kupovat za hranicemi a výběr daně poklesl. Ale ne, vládní daňoví experti se snad domnívali, že občan není tak mazaný, jako speditérská firma. Budiž vzdána čest občanům ČR, že se učí rychle a jejich ekonomické reakce jsou perfektní. Domácnosti jednoduše optimalizovaly spotřebu, nastoupily úspory a příležitostné nákupy v levnějším zahraničí (což u drahého zboží jako elektronika apod. může představovat významný dopad) a malér je tady. Místo očekávaného růstu výběru daní je zde jejich absolutní pokles!
Tak, a kudy z toho? Pomalu se rozhořívá bitva, která nebude mít zřejmě vítěze. Levice unisono tvrdí, že když to nefunguje u občanů, je to třeba zkusit jinde, a zvednout daně firmám. Jako kdyby se nedalo čekat, že i reakce firem bude obdobná a daní se více nevybere (obráceně právě po snížení daní před několika lety celkový výběr vzrostl!). Důsledky mohou být ale ještě horší. Jestli totiž v důsledku vyšších firemních daní začnou tyto bankrotovat nebo odcházet do zahraniční, dopadne daňová extáze nakonec citelně i na občany.
Pravice se zatím drží za hlavu, a neví kudy, kam. Potichu mudruje o daních nových (uhlíková atd. ...) či tichém zpoplatňování dalších veřejných (daněmi již zaplacených) služeb. Rozdíl mezi pravicí a levicí už prakticky vymizel. Oba politické směry blouzní o daních, více peněz pro stát (ale proč?) a liší se jen v cestě k jejich výběru.
Přitom by stačilo jednoduché opatření – podívat se na stát jako na rodinné finance. Pokud nemám, neutrácím. Šetření je dnes sice napadáno zprava i leva, ale v podstatě jedinou cestou z krize vždy byly úspory státních výdajů (Keynes byl pro velice krátkodobé deficity a z dnešní situace státních rozpočtů by byl nejspíše pěkně vyděšen) a stimulace soukromých subjektů k aktivitě (nižšími daněmi). Dnešní daňové delirium však stoprocentně povede k dlouhodobému období ekonomické stagnace a růstu sociálního napětí. Další lekce z ekonomie už jsou na cestě.
