Konec poplatků je koncem solidarity ve zdravotnictví

Tak už je to tady. V povolební euforii padají sliby kompletního zrušení poplatků ve zdravotnictví. Vracíme se do doby „zdraví zadarmo“, a to může znamenat jen jediné. Mizerná zdravotní péče zadarmo, kvalitní z protekce nebo za peníze. Stav, který starší generace velmi dobře pamatuje z doby, jak jsme doufali, dávno minulé.

Konec nenáviděných 30 Kč za recept či návštěvu lékaře byl po několik voleb hlavním praporem opozice. Podařilo se však na něj vyhrát vlastně pouze jedny krajské volby, v těch dalších už tak moc nezabíral. Lidé si na symbolický poplatek celkem rychle zvykli a rozhodně to nebylo téma, které by brány k moci otevíralo. Nakonec se však řízením osudu zvítězit podařilo, a tak vítězům nezbývá, než se do plnění slibů pustit. A aby to nebylo málo, rozhodli se odměnit své voliče i zrušením poplatku za stravu v nemocnicích. Budoucnost šťastných, zdarma a kvalitně léčených občanů je před námi. Nebo ne?

Ve zdravotnictví chybí cca nějakých 5 miliard ročně a zatím žádná vláda nepřišla na to, kde je vzít jinde než z rostoucího státního dluhu. Dalších 5 miliard vezmeme zrušením poplatků, a kolik bude stát zrušení platby za stravování, zatím asi nikdo neví. Slyšeli jsme argumenty, že poplatky nejsou regulační, že se neví, na co jsou vlastně ty peníze používány atd. Jeden nesmysl za druhým. Poplatky samozřejmě regulační funkci plnily. Nebo už nevzpomínáte na čekárny plné studentů z okolních středních škol, když se psaly čtvrtletní písemky? Nebo na důchodce odložené dětmi v nemocnicích, aby si mladí mohli užívat klidu a jejich důchodů? Ano, zní to ošklivě, ale přesně k těmto případům docházelo. A že se neví, kam ty poplatky šly? To ale přece není napsáno na žádných penězích, odkud a kam jdou! Šly jako příjem zdravotnickému zařízení, takže třeba na vymalování čekárny, nábytek atd.

Závažnější je však jiná věc. Propaganda minulé opozice nás mohutně přesvědčovala, že 30 Kč je proti lidským právům a odporuje principům solidarity. Pravdou je však naprostý opak. Zdravotnictví na současné světové úrovni stojí obrovské sumy. Znakem solidarity je, že i ten, který na to za celý život nevydělá, může postoupit v případě nutnosti operaci za miliony korun. To ale musí být vykoupeno tím, že si každý zaplatí banality typu acylpyrin při nachlazení z vlastní kapsy. Systémy, kdy všichni měli mít všechno zadarmo, nikdy v historii nefungovaly. Vždy skončily tím, že někteří to měli, jíní stáli ve frontách a pořadnících nebo upláceli.

Přesně to je systém socialistického zdravotnictví, ke kterému spějeme. Podfinancovaný systém s deklarovanými obrovskými benefity, kde se na jejich čerpání vedou pořadníky. A pak je tu další odvrácená strana. V tichosti se připravují tzv. limity léčby. Zkrátka pokud už bude občan v důchodovém věku, může se na něm „proléčit“  maximálně například 1 mil. Kč. Po vyčerpání dostane léky na tlumení bolesti a bude čekat na konec. Hrozné? Ale vždyť to zaznělo od bojovníků proti poplatkům i před volbami – systém musí být nastaven tak, aby důchodci pobírali peníze ze sociálních fondů maximálně 4 roky!

On totiž opravdu sociální standard něco stojí. A s tím, jak se příjemci stává stále více lidí, bude stát stále více! Jenže acylpyrin zdarma provázený tichou likvidací lidí po sedmdesátce není přece solidarita! Ti kdo tomu uvěřili, budou v příštích letech bolestně zklamáni. Vždy je lépe platit 30 Kč a mít jistotu nejvyšší dostupné péče, než ty drobné měnit za pofidérní „standard“. Jenže těch 30 Kč uvidíme v peněžence zítra, tu péči možná budeme potřebovat až za pár desítek let. Tak se radujme! Pak že moderní demokracie nesklouzává k populismu!