Jako plátce daně ze mzdy, sociální a zdravotní daně, daně z nemovitostí, DPH, daně spotřební a dalších nejmenovaných daní, kterým se tímto za neuvedení omlouvám, odvádím státu cca 70% své mzdy. Domnívám se tedy, že po odpočtu nějakého toho zanedbatelného čerpání týkajícího se mé osoby si platím minimálně jednoho státního úředníka. Nic proti tomu, ale mám pocit, že si chlapec zasluhuje výměnu.
Státní zaměstnance opravdu nepovažuji za zbytečné parazity (alespoň většinu z nich), ale jejich výkon mne poslední dobou nějak neuspokojuje. Úřední lejstro naštěstí potřebuji jenom sem tam, ale běžně o ně s úřadem bojuji místo očekávaných 30 dnů tak 2-3 měsíce. Zjednodušené stavební řízení například znamená, že přípojku kanalizace vyřizuji již tři měsíce a další cca 2 to bude ještě trvat. O kvalitě zdravotní péče, pokud si ji člověk neplatí, raději pomlčím a vystupování policie v těch cca 2 setkáních se s ní v roce je ozdobou mého veselého vyprávění při společenských událostech.
Dojemné historky reprodukované novináři ze stávky zaměstnanců veřejné správy byly mnohdy spíše úsměvné. Lékaři se bez uzardění oháněli svým základním platem, přičemž ten skutečný je mnohdy nastavený službami v režimu „sestro vzbuďte mne, kdyby někdo umíral“. A co práce bokem v soukromých ordinacích s kontakty a materiálem získanými v nemocniční službě? Ono to platí ovšem i o dalších zaměstnancích státu. Pracovníci finančního úřadu vedou ve volných chvílích (a někteří i v práci) účetnictví podnikatelům, pracovníci ministerstev působí jako poradci a konzultanti pro soukromé firmy, inspektoři a kontroloři za honorář své potenciální oběti školí. Učitelé využívají své žáky k prodeji v systémech letadlo. Ubozí umělci mají vedlejšáky v soukromých divadlech, na podnikových večírcích atd.
Nedělají to samozřejmě všichni, ale ne všichni si také žijí tak špatně, jak to malují křiklouni. Někde je systém kombinovaný oficiálně. Učitel na vysoké škole si sice moc nevydělá, má ale možnost vzdělávat se celý život, bádat a své výsledky prodávat či publikovat. Je to věc životního stylu, ale znám málo vysokoškolských pedagogů, kteří by svou práci nenáviděli. Nemám ani nic proti kantorovi, který o prázdninách prodává občerstvení na plovárně či točí pivo u svého tchána v hospodě. Pokud dobře učí a ta práce ho baví, proč ne. U takových cca 40% státních zaměstnanců je však jejich využití cca 50%. Obávám se, že jsou to právě ti, kteří většinou křičí nejvíce.
Tento stát nám za naše daně poskytuje mizerné služby. Není k dispozici, kdy potřebujeme, se lhůtami si neláme hlavu a jeho dodávky mají podstatné vady. Nakonec se ten stát neumí řídit ani svými vlastními zákony a pokud dojde ke sporu, téměř vždy jej prohrává. Je mi líto, mám práci státního úředníka za potřebnou a důležitou, toho svého ale budu muset propustit. Chtěl bych se domluvit s Frantou, že těm našim dvěma dáme padáka, nabídneme o 50% vyšší plat a zaměstnáme jenom jednoho schopného a produktivního, který budě dělat svou práci na 100%. Nějak ale nemohu přijít na to, jak to udělat.
