Korupce je jako Yetti, všichni o ní mluví, někdo ji i viděl, ale nikdo ji nechytil. Naše společnost už je tak paranoidní, že i na pouhém příslibu jejího lovu se dají vyhrát volby. No a když už se lidé začali ptát, kdy že ten Yetti konečně bude polapen, bylo třeba předhodit oběť. Obětován byl tedy policejní prezident.
O práci policie si asi každý z nás myslí svoje. Já znám také spoustu veselých historek o setkání s ramenem zákona. Na druhou stranu ale policejní prezident nic vážného neprovedl a policie jakž takž funguje. Nebyl to policejní prezident, kdo propouštěl usvědčené kriminálníky z vězení za příslib návratu, aby tito nenávratně zmizeli. Nebyl to ani on, kdo přijal zákony znemožňující použití některých evidentních důkazů v trestním řízení či přímo ze zákona činící beztrestným přípravu manipulace veřejné soutěže. Může tedy za to, že lumpové unikají, právě on? Já tedy po policii určitě chci, aby postupovala v mezích zákona. Obávám se však, že při úrovni našich zákonů by byla bezbranná i policie Švýcarská či jiná.
Již šest měsíců posloucháme řeči, jak zatočíme s korupčníky, a zatím nezaznělo jediné smysluplné opatření. Nepadl žádný návrh zákona kromě zástupného tažení proti akciím na majitele, které muselo být potupně odpískáno za účasti jeho samotných navrhovatelů. Ono se totiž stále hledá něco, co by jako prskavka oslnilo veřejnost a pokud možno jí zaslepilo oči. Jenže nic tak jednoduchého neexistuje. Podívejme se pravdě do očí, chce to tisíc nápadů a hodně pracovitosti. Kdo to ale z politiků má?
Předně je třeba změnit zákon o veřejných zakázkách, aby byly zakázky transparentní a skutečně veřejné. Četl jsem návrh, že členy komisí by měli být lidé prověření na utajované skutečnosti. A proč, prosím vás? Snad kromě ministerstva obrany by měli být v komisích právě naopak klidně i losovaní řadoví občané. Samozřejmě musí být splněna nějaká kriteria vzdělání, bezúhonnosti atd., ale dovedu si představit registr porotců, ze kterého se losuje či vybírá. Něco jako porota v USA. Účastnit by se měly pouze firmy s jasnou vlastnickou strukturou, nezaměňovat ale s akciemi na majitele. Dají se najít jiné efektivní a nediskriminující způsoby prokázání vlastnictví. Výsledky soutěží včetně nabídek a smluv by měly být publikovány na internetu. Zveřejněno by mělo být i vyhodnocení zakázky, jak to nakonec dopadlo s realizací, kolik to stálo a co to přineslo. To by bylo zajímavé zejména u poradenských zakázek. Ve světě je běžné, že výsledné studie jsou publikovány na internetu - pokud tedy nejsou tajné. Ale když si veřejnost něco ze svých peněz platí, proč by to nemohlo být nakonec veřejně dotupné? Řada studií a "expertíz" by pak zřejmě vůbec nevznikla. A dalo by se dlouze pokračovat.
Kromě procesu veřejných zakázek je ale třeba hlavně zúžit prostor, kdy stát leze občanům do soukromí. Nejrůznější předpisy a nařízení podhoubí pro korupci přímo vytvářejí. Stavební řízení bylo mnohokrát zjednodušováno, takže dnes dosáhnout bezvadné stavební povolení i na takovou jednoduchou věc, jako je výkop kanalizace, zabere několik měsíců. Množství předpisů, kterým musíte vyhovět je téměř nekonečné, takže se mnohdy setkáte s otázkou „Chcete něco udělat pro to, abychom to urychlili?“ To je prostě o příležitosti a prostoru, který pro korupci existuje. Sebelepší policie a sebetvrdší paragrafy s tím nic nenadělají. Řešením přece není, abychom všichni běhali s mikrofony a navzájem se nahrávali. V policejním státě už znovu žít nechci.
Bohužel, korupce je potvora. Jednu hlavu jí usekneš, druhá jí naroste. Pokud však celé fungování státu nebude směřovat k jednoduchosti pravidel a myšlence, že stát slouží svým občanům, a ne oni jemu, nápravy se nedočkáme.
