Podivný soud v Haagu se rozhodl zviditelnit a předvolal jako svědkyni supermodelku Naomi Campbellovou. Pokouší se právě odsoudit bývalého liberijského diktátora, což se mu moc nedaří. A tak aby dostalo řízení šmrnc, povolali si za svědka Naomi. Rázem se začaly dít věci a záležitost je na titulních stranách světového tisku. Ten náš není samozřejmě světový, takže kauzu celkem ignoruje a soustřeďuje se na budoucí volby a jiné klíčové události. Souvislosti, které se však kolem soudu nenápadně odhalují, stojí určitě za povšimnutí.
Předně onen liberijský prezident Charles Taylor byl v minulosti celkem vítaným hostem kdekoho a mimo jiné přítelem jiné africké hvězdy – osvoboditele Nelsona Mandely. Časy se však mění, diktátorství přestalo vynášet, a tak se nakonec náš smutný hrdina dostal před soud. Ten ho viní, že obchodem se zbraněmi za diamanty podporoval povstání a masakry obyvatelstva v sousední Sierra Leone. Jak se k tomu dostala sličná Naomi? Ta se s ním potkala právě na návštěvě u Mandely a druhý den jí jako pozornost kdosi donesl několik „špinavých kamínků“, zřejmě surových diamantů. Co to ale přesně bylo, nikdo neví, protože kamínky údajně darovala lidem kolem Mandely, aby je použili na bohulibé účely.
Při čtení této historie maně člověka napadá celá řada otázek. Proč například k soudu vláčeli nešťastnou Naomi a nezeptali se rovnou Mandely? První stránky novin by byly také zaručeny, ale asi by se to nesetkalo s natolik pozitivním ohlasem. Naomi je přece jen hezká holka a smrtelníky baví daleko více popásat se na jejích rozpacích než na jistě zatvrzelém mlčení veterána boje za svobodu Afriky.
I kdyby se prokázalo, že Taylor nakrásně Naomi nějaké surové diamanty poslal, není vůbec jasné, jak to souvisí s vyvražďováním obyvatelstva v Sierra Leone. Nicméně ukázka zvrhlého diktátora, který nejen že diamanty směňuje za zbraně, ale těmi diamanty si ještě kupuje krásné modelky, má zcela evidentně ovlivnit veřejné mínění, což se také podařilo. Jestli to má co společného se spravedlivým vedením procesu, bude nutno nechat asi na soudcích vyšších než těch v Haagu.
Nehájím zde vůbec bývalého diktátora, ale je zajímavé, že s těmito figurami, kterých je plná celá Afrika, všichni ohromně kamarádí, dokud jsou v úřadu. Pozoruhodná je také soudržnost afrických vládců. Nejde jen o Taylora. Kdyby dnes vedení JAR kývlo prstem, takový Mugabe by v sousedním Zimbabwe okamžitě doúřadoval. To však raději nechají zemi zruinovat, lidi prchat za hranice, ale podrážet se v té prezidentské partě přece nebudou. Pokud se posléze naskytne příležitost, nejspíše padlého diktátora rovnou odstřelí nebo alespoň vymáchají po soudech a nakonec uloží na nějaký švýcarský zámeček, kde bude po zbytek života zpytovat svědomí.
Bohužel se v této frašce důkladně vykoupala i nebohá Naomi. Asi s celkem spravedlivým rozhořčením působila prý u soudu dost neochotně a naštvaně. Nakonec jí ujela i věta, že o souvislostech nic neví a do té doby ani neslyšela, že nějaká Libérie existuje. A je oheň na střeše! Veřejné mínění v rozvojovém světě (a Francii, Británii a jiných zemích, kam si kus rozvojového světa nastěhovali) dští oheň a síru na hloupou a arogantní modelku. Zdá se, že jedinou obětí procesu bude nakonec vlastně Naomi.
Tato historka ukazuje o dnešním světě opravdu mnoho. V jednom příběhu odhaluje pokrytectví vyspělých zemí při jednání s těmi rozvojovými, pofiderní nezávislost politicky motivované justice a překvapivě průměrnou úroveň IQ špičkových modelek. I kdyby Naomi o Libérii skutečně nikdy neslyšela, tohle si měla nechat pro sebe. Jenže když z vás dlouho dělají bohyni, neubráníte se tomu věřit. O to více si pak rozvášněný dav na vašem pádu smlsne.
