Česká televize – sociální ústav

Představte si firmu, které klesne obrat, klesne jí výroba, ale svým zaměstnancům navýší podstatně mzdy. To vše v době, kdy je inflace nulová a mzdy v ekonomice stagnují. Žádnou takovou neznáte? Kdepak, naše Česká televize právě předvedla tento husarský kousek a její rada ocenila ředitele za tento výkon rekordní roční odměnou.

Sledovanost nic moc, produkce nových pořadů klesající, ale mzdové náklady významně rostoucí, to je páni výsledek! Nic snad jasněji nesvědčí o tom, že s Českou televizí je třeba něco dělat. Kupodivu se však téma televize a koncesionářských poplatků nedostalo ani do koaličních vyjednávání. Přitom jeden z koaličních vůdců jako dlouholetý pracovník televize soukromé by zde mohl předvést nemálo ze svých znalostí a zkušeností. Marnost nad marnost. Zdá se, že Česká televize drží situaci pevně pod kontrolou a její postavení je neotřesitelné.

Ta situace je vskutku obdivuhodná i vezmeme-li do úvahy, že suma televizních poplatků vybraná od obyvatelstva je souměřitelná se sumou zdravotnických poplatků (nechytejte mne za miliardu, ale je tomu opravdu tak). To bylo humbuku kolem třiceti korun, padaly kvůli nim vlády, scházely se demonstrace. Přitom každá rodina, ať je její výdělek sebemenší, ať jsou její členové zdraví či nemocní, dívají se na ČT nebo ne, vytáhne z kapsy bez mrknutí oka měsíčně čtyřnásobek této částky a téměř nikdo neprotestuje.

V dnešní době, kdy máme minimálně pět kanálů s ČT srovnatelných a vysílajících naprosto zdarma, je veřejnoprávní televize opravdu jednoznačný anachronismus. Nechci zde rozebírat pochybnou veřejnoprávnost, která spočívá v nadbíhání stranám, které vládnou nebo budou vládnout. Devadesát devět procent programů vysílaných televizí veřejnoprávní však opravdu vysílají i televize soukromé. Často je slyšet volání po nutnosti čehosi nekomerčního, osvětového, co zkrátka nebude záviset na „špinavých“ penězích z reklamy. Otázka je však, když už nás má někdo (nejspíše stát) nějak vychovávat, proč si to nezaplatí jinak. Například nákupem vysílacího času veřejné služby transparentně od soukromých televizí. Samozřejmě by to bylo placeno rovněž z našich daní, ale stálo by to řádově méně a procházelo by to rozpočtovou kontrolou a nemizelo v hrnci podivně rozdělovaném lobbyistickými skupinami. Jen tak mimochodem, pokud mi něco nekomerčního opravdu v našem éteru chybí, tak je to anglické vysílání, například BBC. Proč se spíše někdo veřejnoprávní nedohodne s renomovanou anglicky vysílající stanicí a nezajistí její plošné vysílání v ČR? Bojíme se ztráty suverenity? Bez možnosti být v kontaktu se živým anglickým vysíláním a globálním děním budeme stále anglicky papouškovat pouze základní fráze a nejtragičtější událostí dne pro nás bude přejetý pes sousedky v Pupíkově. Ale to už je asi na jiný blog.

Česká televize tak v současné době představuje hlavně kvalitní sociální ústav pro pár tisíc svých zaměstnanců a sponzora pro nepřehledné zájmové skupiny showbyznysu. Její činnost nemá s veřejnou službou nic společného a jako taková by měla být co nejrychleji zlikvidována. Hledáme-li nyní peníze na každém kroku, prodej ČT a zrušení koncesionářských poplatků mohou efektivně spojit příjemné s užitečným. Zaplnit kousek díry ve státním rozpočtu a odlehčit rozpočtu domácností. Nesmějte se, zrušení televizních poplatků by pro důchodce představovalo částku blížící se onomu bájnému třináctému důchodu. A to stojí za zamyšlenou.